Hrabalkovití

Hrabalkovití (hrabalky) jsou asi 100 miliónů let starou čeledí žahadlových z řádu blanokřídlých. Typické jsou pro ně dlouhé běhavé nohy, štíhlé tělo a žluté, oranžové a černé zbarvení. Přední nohy bývají často uzpůsobeny k hrabání. Tykadla mají dlouhá a často zakroucená. Křídla jsou složená ze dvou párů a mají charakteristickou žilnatinu. Hrabalky umějí létat, ale při lovu preferují pohyb po zemi. Vyznačují se typickým těkavým rychlým během, jakoby nervózním pokmitáváním složených křídel a rekognoskací terénu tykadly.

Dospělí jedinci se většinou živí nektarem nebo sají krvomízu ze svých obětí (z utržených nožiček nebo makadel). Larvy jsou masožravé. Kořist jim obstarávají pouze samice. Jedná se výhradně o různé druhy pavouků. Pohyby útočící hrabalky jsou dokonale sladěny pro zneškodnění pavouků často větších než jsou samy. Jde například o sklípkany, slíďáky, lovčíky, křižáky aj. Hrabalka se většinou odvážně vrhne přímo pod pavouka a rychlým bodnutím žihadla do nervových zakončení ho částečně paralyzuje. Žihadlo může použít i vícekrát. Pavouk je ochromen buď dočasně nebo trvale. Stane se jen zcela výjimečně, že pavouk uteče či dokonce hrabalku sám usmrtí. Někteří pavouci jsou již před samotným bodnutím jakoby paralyzovaní hrůzou. Samice pak na něj nebo do něj naklade vajíčko. Dočasně ochromeného pavouka ponechá svému osudu, trvale paralyzovaného dotáhne do podzemní komůrky. Samice buď vyhrabou hnízdo samy anebo využívají již vyhrabané komůrky své kořisti. Po vylíhnutí zůstává larva přichycená na svém hostiteli a pomalu ho konzumuje za živa, případně ho vyžírá zevnitř. Dává si pozor, aby nejprve snědla nevitální části a udržela svého hostitele co nejdéle naživu. Tento proces trvá několik dní nebo maximálně týdnů. Poté, co ho nakonec usmrtí, se zakuklí a následně se vylíhne nová hrabalka. Některé hrabalky používají metodu zvanou kleptoparazitismus. Vyhledají komůrku jiné hrabalky, otevřou ji, pozřou její vajíčko a nakladou tam své. Jejich larva se pak pustí do ochromeného pavouka (strategie rodu Evagetes). Nebo nakladou vajíčko přímo do již paralyzovaného pavouka a to v době, kdy se hrabalka, která ho ulovila, věnuje při transportu něčemu jinému. Výsledek ale bývá stejný – larva kleptoparazita sežere původní vajíčko nebo larvu a následně i pavouka (strategie rodu Ceropales).

Žihadlo hrabalek patří k nejsilnějším v hmyzí říši. Bolest, kterou dokáže způsobit je obrovská. Na tzv. Schmidtově stupnici bolestivosti žihadel má hodnotu 4, což je spolu s mravencem druhu Paraponera clavata vůbec nejvyšší bolestivost. Následky však rychle odezní.