Horní Police (poutní areál)

Kostel Navštívení Panny Marie. Vlevo je vidět část budova arciděkanství.

Soška Panny Marie hornopolické

Legenda vypráví, že v Horní Polici v roce 1523 vyvrhla řeka Ploučnice na břeh dřevěnou sošku Panny Marie, která se do toku dostala (možná)[2] jako jedna z obětí luterského ikonoklasmu. Hornopoličtí pak tuto sošku odnesli do původního gotického farního kostela, jehož existence je doložena k roku 1291. K sošce vystavené na hlavním oltáři přicházeli poutníci z okolí a tím se datuje vznik a tradice poutí do Horní Police.[3]

Poutní areál v zimě

Pohled do ambitu

„Mater gravida“ neboli „Těhotná Panna Maria“, či „Panna Maria v naději“ jsou názvy pro mariánskou sošku z Horní Police. Ta je vysoká 75 cm a je jí připisováno zhruba sto šedesát zázraků.[4] Nejde o příliš zdařilé umělecké dílo a jeho autorem je nejspíše amatérský řezbář, který jí vyřezal neúměrně velké ruce.[2] Je zpodobněna v pokročilé graviditě, tedy je to ojedinělá socha „těhotné Panny Marie“. Těhotenství však cudně skrývají šatičky, kterých existuje několik druhů; ty se pravidelně střídají podle svátků. Později bylo zhotoveno několik kopií sošky. Jedna z nich, ze 17. století, je nyní před budovou tamního arciděkanství, další na pomníčku z roku 1722 poblíž Ploučnice.[5]

Původně zde stával kostelík z doby Berků z Dubé, pro velký zájem věřících (poutě roku 1682 se zúčastnilo 4 000 osob) nedostačoval. Tehdejší farář Michael Gabriel Jantsch požádal o pomoc hejtmana panství Jana Jiřího Hentycha a společně se obrátili na saského vévodu Julia Františka, majitele zákupského panství, ke kterému Horní Police náležela, se žádostí o rozšíření kostela. Vévoda žádosti vyhověl. Původní malý kostelík dal zbořit a na jeho místě pak nechal vystavět nový, podstatně větší kostel. Sám se jeho dokončení nedočkal, neboť zemřel roku 1689, ale jeho zbožná dcera, toskánská velkovévodkyně Anna Marie Františka stavbu podpořila.[6]

Barokní poutní areál, jak jej známe dnes, se začal stavět roku 1689[2] podle návrhu architekta Julia Broggia a dokončil jej až jeho syn, Octavio v roce 1723 z popudu již zmíněné vévodkyně. Skládá se z trojlodního kostela Navštívení Panny Marie s neobvyklou dispozicí sakristie (půdorys písmena U), trojkřídlého ambitu s kaplemi, hřbitova a trojkřídlé budovy fary s hospodářským příslušenstvím. V budově fary jsou v přízemí zachovány barokní klenby. Vévodkyně nechala v letech 1722 až 1725 přistavět dvě postranní lodi chrámu, před něj zvonici, ambity a faru.

V kostele se nalézá jedna zajímavost, která není mimo pohraničí moc vidět – dvojpodlažní kruchta.

Fara byla v roce 1723 povýšena na arciděkanství. Působili zde i čtyři kaplani. Do nového areálu dorazilo v roce 1724 na svátek Navštívení P. Marie kolem 35 000 poutníků a tento počet byl obvyklý i v letech dalších. Tehdejší oslavy, jejímž vyvrcholením byla třešňová pouť, trvaly až 8 dní. Konaly se podle starého liturgického kalendáře – od 2. července.[7]

Dne 6. prosince 1736 papež Klement XII. udělil polickému arciděkanovi papežským breve právo používat pontifikálie „ad instar Abbatum”. Tímto privilegiem se hornopoličtí duchovní správcové stali infulovanými arciděkany. A dne 30. ledna 1737 pak papežský dekret zveřejnil v litoměřické diecézi užívání pontifikálií polickým arciděkanem.

V Horní Polici působil na sklonku 18. století jako arciděkan regionálně velice známý P. Wenzel Hocke, pověstný svou dobráckou povahou a na kněze poněkud netypickým humorem. Při vstupu do poutního areálu má Hocke, zvaný lidově „Hockewanzel“, celkem nenápadný památníček. Byl postaven na místě, kde arciděkan podlehl cévní mozkové příhodě.[8] V roce 2014, po úmrtí Josefa Stejskala, zatím posledního arciděkana, byl v témže roce jmenován administrátorem farnosti Stanislav Přibyl, generální vikář biskupství litoměřického.[9]