Honorata Zapová

Narodila se ve zchudlé haličské šlechtické rodině Wiśniowských (Wiśniewski). Dostalo se jí širokého soukromého vzdělání. Když jí bylo třináct let, seznámila se s Karlem Vladislavem Zapem, který byl o třináct let starší a přišel tehdy do Haliče jako rakousko-uherský úředník kamerální správy. Dne 22. srpna 1841 si jej v Korniči nad Prutem vzala za manžela a odcestovala s ním nejprve do Lvova.[1] V roce 1842 u Zapů ve Lvově přebýval při své cestě do Ruska Karel Havlíček Borovský a stal se jejich přítelem.[2]

Intenzivně se učila česky a v roce 1843 napsala svůj první literární příspěvek Obrazy z mé otčiny, který vyšel v časopisu Kwěty v lednu 1844.[3]

Na jaře 1845 byl manžel přeložen do Prahy. Rodina bydlela na dnešním Masarykově nábřeží, naproti Slovanskému ostrovu (Žofínu). Zde se Honorata setkala s pro ni novým pražským měšťanským prostředím. Svým přístupem a otevřeností si nadělala mezi pražskými dámami nepřátele. Zajímavým dokladem těchto problémů je korespondence mezi Karlem Vladislavem Zapem a Ludvíkem z Rittersbegu:

• červenec 1845 - dopis Ludvíka z Rittersbegu Karlu Zapovi: Vaší paní manželce račte ode mne pověděti, aby byla nanejvýš prozřetelná v kritice Pražských Ženštin, aby sobě neučinila tolik nepřítelkyň, že by potom sotva mohla v Praze žiti, a nechť se za tu radu na mne nehněvá. Však sám víte, že sice s Poláky člověk se může trochu vaditi a zas dosti často smířiti, ale u nás nepřítel právě vždycky zůstane nepřítelem...
• na jaře 1846 si Zap v dopisu Rittersbergovi stěžuje, že ...v Praze manželce mojí ubližují
• na to mu Rittersberg odpověděl dopisem z 10. března 1846, kde píše: Jestliže v Praze Vaší manželce ubližují, tedy jste muž a máte se jí zastati.[4]

Našla zde ale i několik přítelkyň, které jí pomáhaly potíže překonat (Františka Bohunka Pichlová, Božena Julie Šafaříková, Růžena Karafiátová a Anna Vlastimila Růžičková, její blízkou přítelkyní a rádkyní byla Anna Hlavsová, která ji naučila českým měšťanským způsobem vést domácnost).

Revoluční období roku 1848 zastihlo Honoratu Zapovou s dětmi v pražském bytě bez manžela; ten byl v té době v Kopidlně jako zemský komisař pro volby do zemského sněmu. Sama se zúčastnila schůze českých žen za propuštění zajatců při svatodušních bouřích.[5] Zážitky z června 1848 popsala dramaticky v dopisu manželovi.[6] (Její nejmladší syn Bohumil byl v té době pětiměsíční, Honorata krátce po vypuknutí revoluce Prahu opustila.)

V roce 1850 navštívila rodné Polsko, o jejím pobytu se též zachovala korespondence s manželem.

Náhrobek Honoraty Zapové na hřbitově u kostela svatého Václava na Proseku

Manželství nebylo šťastné, jak lze vyčíst z dopisů a deníku, které se zachovaly. Rodina žila v nedostatku. Manžel přenechal Horonatě veškeré starosti o chod domácnosti. Podporoval sice její vzdělávání, ale nelibě nesl její společenskou angažovanost. Navíc část české měšťanské vlastenecké společnosti se na ni dívala s nedůvěrou a nepochopením.

Horonata porodila za čtrnáct let manželství sedm dětí (čtyři z nich zemřely v útlém věku).[7] První se narodila dcera Bronislava (8. června 1842 - 25. ledna 1843).[8] Policejní přihláška uvádí jména dalších čtyř z těchto dětí takto: Ludmilla (1843-??), Zdislava (1846-??), Bohumil (Gottlieb, 1848-??), který se stal ředitelem cukrovaru v Klobukách u Žatce[9], Olga (1850-??)[10]

Zemřela ve třiceti letech v Praze, na tuberkulózu.[7] Je pohřbena na starém Proseckém hřbitově u kostela svatého Václava v Praze. Na jejím náhrobku je následující text:

Honorata z Wiśniowských Zapová
narozena 5. dubna 1825 v Sniatyně v Haliči
umřela 4. ledna 1856 v Praze

Spolu s Johanou Fričovou (1809–1849, manželka dr. Josefa Friče) a Františkou (Svatavou) Amerlingovou (1812–1887, manželka Karla Slavoje Amerlinga) byla iniciátorkou založení Spolku Slovanek (původní název Sestry Slovanské, což byl první ženský spolek v Čechách vzniklý v roce 1848.[11] Jeho trvání však nebylo dlouhé, již v září 1850 psal Karel Zap manželce, že spolek byl přejmenován na Výbor dam pro ženské vychování.[12]

S návrhem založení vlastního výchovného a vzdělávacího ústavu pro české dívky oslovil Josef Wenzig nejprve Boženu Němcovou. Když ta odmítla, inspiroval Honoratu Zapovou.[13] Podařilo se jí získat i potřebné prostředky a ústav byl na podzim roku 1855 otevřen. Provoz penzionátu ale již v prosinci téhož roku, krátce před svou smrtí, ukončila.[5][14].

• Nezabudky : dar našim pannám / z pozůstalých spisův Honoraty z Wiśniowských Zapové, V Praze : v komisí u Hermana Dominikusa, 1859, dostupné on-line, další tři vydání vyšla v nakladatelství I. L. Kober v letech 1863, 1866 a 1870. (Jedná se o volné zpracování polské předlohy Památka po dobré matce, kterou napsala Klementyna Hoffmanowa (1798–1845). Kniha vyšla až po její smrti a ve své době byla populární.)

Přispívala do časopisů Lumír, Česká včela, Květy a Koleda.[15]

• 1844 Obrazy z mé otčiny v časopisu Kwěty[3]
• 1845 Paní starostka Międzyrzecká[16]
• 1846 Obrazy ze života Rusínu nad-Prutských (Tetjana, Den sv. Jiří). Česká Wčela. 03. 03. 1846, roč. 13, čís. 18, s. 71-. Dostupné online. ISSN 1801-3449. (česky)
• 1851 Z WIŚNIÓWSKICH-ZAPOVÁ, Honorata. Obrazy ze života Huculův, horákův karpatských. Koleda. Kalendář na rok obyčejný 1851. 1851, s. 133–147. (Tato práce obsahovala i kritické myšlenky na adresu české společnosti. České kruhy reagovaly podrážděně.[17] Autorky se zastali někteří její přátelé, například Karel Havlíček Borovský.[18])

• Ignacy Krasicki: dvě bajky
• Józef Korzeniowski: Obžínky : veselohra se zpěvy ve dvou jednáních, podle J. Kořeňovského "Qui pro quo" z polského přeložená od H. z V.Z., V Praze : Tisk a náklad Jarosl. Pospíšila, 1853
• Józef Korzeniowski: Stará místo mladé, 1853

• JELÍNEK, Edvard. Honorata z Wiśniowských Zapová : zápisky z rodinné korrespondence a vlasteneckých vzpomínek. Praha: J. Otto, 1894. 89 s. (Salonní bibliotéka; sv. 87). Dostupné online.
• NOVÁKOVÁ, Teréza. Honorata z Wiśniowských-Zapová. In: Národní album : sbírka podobizen a životopisů českých lidí prací a snahami vynikajících i zasloužilých. Praha: Jos. R. Vilímek, 1899. Dostupné online. S. 47. (česky)
• heslo Zapová, Honorata z Wiśniowskich. In: kolektiv autorů. Ottův slovník naučný. Praha: Jan Otto, 1908. ISBN 80-7203-446-4, ISBN 80-7185-513-8. Svazek XXVII.. S. 439–440.
• HORÁK, Jiří. Tři čeští spisovatelé v Haliči. In: Národopisný věstník českoslovanský X.. Praha: Společnost národopisného musea českoslovanského, 1915. Dostupné online. Kapitola K. V. Zap, s. 101–140.
• KOKEŠOVÁ, Helena. Honoráta Zapová : (1825-1856) : soupis osobního fondu. Praha: Památník národního písemnictví, 1994. (Edice inventářů; sv. 713).
• TARAJLO-LIPOWSKA, Zofia. Pod rouškou spořádaného manželství aneb Smutný případ Honoraty Zapové. In: PETRBOK, Václav. Sex a tabu v české kultuře 19. století. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1999. Dostupné online. ISBN 80-200-0685-0. S. 104–113. (česky)
• ŠTĚPÁNOVÁ, Irena. "Cizí žena". Paradoxy rané emancipace v díle Honoraty Zapové (1825–1856). Slovo a smysl : časopis pro mezioborová bohemistická studia [online]. [cit. 2016-08-17]. Dostupné online. ISSN 1214-7915.
• MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/II. U-Ž, Dodatky k LČL 1-3, A-Ř. Praha: Academia, 2008. 1017 s. ISBN 978-80-200-1671-3. Kapitola Honorata z Wiśniowskich Zapová, s. 1635–1636.

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Honorata Zapová
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Honorata Zapová na Wikimedia Commons
• Honorata Zapová na stránkách Univerzity Pardubice "Antologie zaniklých ženských ctností : Edice pramenů k dějinám genderových stereotypů v českých zemích"