Hjalmar Johansen

Roku 1893 se připojil k Nansenově polární výpravě na lodi Fram. Musel se spokojit s místem topiče, jelikož ostatní místa již byla obsazená. Poté co Fram zamrzla, se stal pomocníkem poručíka Sigurda Scott-Hansena (1868–1937), který měl na starosti meteorologická pozorování. Johansen byl zkušený psovod. Na lyžích a s psím spřežením doprovázel Nansena při jeho pokusu o dosažení severního pólu, při němž se roku 1895 dostali na do té doby nejseverněji člověkem dosažené místo, kde Nansen naměřil 86°13'6” severní šířky. Při zpáteční cestě domů byli Nansen s Johansenem nuceni přezimovat v Zemi Františka Josefa, neboť se jim při překonávání vodních ploch mezi ledovými poli vážně poškodily jejich kajaky. Během této výpravy se Johansen jednou propadl ledem a Nansen ho jen taktak zachránil. Dostal také ránu do hlavy od ledního medvěda.[3][4]

Členové Nansenovy výpravy byli po návratu domů oslavováni jako hrdinové. Johansen byl povýšen na kapitána norské pěchoty. Ale vzhledem k nadměrnému požívání alkoholu byl roku 1907 požádán, aby armádu opustil. V letech 1907 až 1909 se zúčastnil čtyř výprav na Špicberky.[5]

V roce 1910 patřil k členům Amundsenovy výpravy na lodi Fram plující do Antarktidy. Amundsen, který soupeřil o prvenství v dosažení jižního pólu s britským polárníkem Robertem Falconem Scottem, vyrazil se svými muži příliš brzy a musel se vrátit do základního tábora v Zátoce velryb.[6]

Johansen s uspěchaným startem výpravy nesouhlasil, na zpáteční cestě musel navíc zachraňovat méně zkušeného prvního důstojníka Fram Kristiana Prestruda před umrznutím, zatímco Amundsen si vzal nejlepší psí spřežení a bez ohledu na ostatní uháněl před blížící se sněhovou bouří do tábora. Prestrud a Johansen tak neměli ani stan, ani nádobu, v níž by si rozehřáli sníh, a proto jim nezbylo než v blizardu, kdy teplota vzduchu klesala až k −50 °C, co nejrychleji spěchat po nebezpečně strmém horském svahu do tábora.

Johansen zachránil Prestruda před smrtí a dopravil ho do základního tábora. Neúspěch však rozzuřil i Amundsena. Po příchodu do Zátoky velryb se s ním Johansen před ostatními ostře pohádal. Amundsen ho poté vyloučil ze skupiny, která se měla vypravit k jižnímu pólu. Navíc ho ještě potrestal tím, že mu nakázal podřídit se Prestrudovi, a oběma nařídil, aby vypluli na druhořadou výpravu, jejímž cílem měl být průzkum Země krále Edvarda VII., zatímco ostatní členové hlavní výpravy se znovu vydali na cestu k pólu.

Amundsenova skupina úspěšně dosáhla jižního pólu a poté se připojila ke zbytku výpravy. Při prvním přistání Fram v Tasmánii Amundsen vyloučil Johansena z posádky, vyplatil ho a nařídil mu, aby se do Norska vrátil na vlastní náklady. Poté co Johansen opustil loď, přinutil Amundsen ostatní členy posádky podepsat prohlášení mlčenlivosti o celé výpravě. Jedině on měl mít právo o výpravě psát. Po svém návratu do Norska Johansen zjistil, že mu Amundsen nikdy nepřizná zásluhy za jakýkoli příspěvek k výpravě včetně jeho hrdinské záchrany Prestrudova života.[7]

Johansen byl vyznamenán pamětní Medailí Jižního pólu (Sydpolsmedaljen), kterou založil král Haakon VII. v roce 1912 jako odměnu pro účastníky Amundsenovy výpravy k jižnímu pólu. Vrátil se však k nadměrnému pití, začal mít deprese a roku 1913 spáchal sebevraždu. Zůstala po něm žena Hilda Øvrumová (1868–1956) a jejich čtyři děti.[8]