Meluzína (mytologie)

Jan z Arrasu vytvořil Historii o Meluzíně na objednávku. Sepisoval ji v l. 1392-1393 a jde o kompilaci nejrůznějších evropských pověstí, které mu byly dobře známy.

Je zřejmé, že sepsání pověsti bylo objednáno s propagačním záměrem – mělo doložit, že rody Lusignanů, Valois a Lucemburků mají společný nadpřirozený původ, a proto by měly stanout v čele veškerého křesťanstva. Na konci 14. století pod vlivem sílící turecké expanze zaznívaly stále intenzivněji hlasy, volající po uspořádání nové křížové výpravy pod vedením francouzského krále. Historie o Meluzíně měla tuto myšlenku podpořit.

Jakousi křížovou výpravu se poté skutečně podařilo uspořádat, a to pod vedením uherského krále Zikmunda Lucemburského. Sám francouzský král Karel VI., stižený od r. 1392 těžkou duševní poruchou, se jí zúčastnit nemohl, ale do války táhlo mnoho mladých francouzských rytířů. Spojenecká vojska však byla rozdrcena v r. 1396 v bitvě u Nikopole. Poté se Francie musela potýkat s Anglií v obnovených konfliktech stoleté války a Evropou zmítalo papežské schizma, takže nadějný plán na křížovou výpravu postupně zanikl.

Kromě toho Historie o Meluzíně sledovala ještě jeden cíl – měla zajistit, aby Francie nikdy neopustila oblíbený hrad vévody z Berry Lusignan, který spadal do sféry ohrožení Angličany v průběhu stoleté války.

• Meluzína – víla, která je napůl ženou, napůl hadem: Vystihuje ambivalentní postoj středověké společnosti k ženě, která je předmětem touhy i obav, je krásná i odporná zároveň.
• Présine, sestra krále Artuše: Mýtus o králi Artušovi byl jednou z nejpopulárnějších pověstí středověku. Fakt, že Meluzína patřila mezi jeho blízké příbuzné, měl zajistit slávu jí i jejím potomkům.
• Předpověď smrti: Šlechtici středověku považovali za "špatnou smrt" nečekané úmrtí. Tím, že Meluzína předpovídá smrt s třídenním předstihem, umožňuje umírajícímu se na smrt připravit, uspořádat své věci a odejít v pokoji.
• Víly: Je zřejmé, že středověk považoval existenci víl za zcela reálnou a nespornou.

Hrad Lusignan. Drak nad věží má zřejmě upomínat na Meluzínu v dračí podobě, která s nářkem opouští své panství.

Dílo Jana z Arrasu bylo syntézou, vycházející z lidových pověstí, vyprávěných v okolí Lusignanu, a ze starších mytických příběhů, které Jan z Arrasu dobře znal. Kolem r. 1330 byla poprvé zaznamenána prastará pověst, že se na hradě Lusignan zjevuje bytost, která je napůl ženou, napůl hadem. Vznikla tak pověst o víle, která v sobě zahrnuje prvky celé řady starších mytologických bytostí a příběhů. Proměna víly-ženy ve zvíře se objevuje prakticky v každé mytologii, přičemž toto zvíře může být téměř libovolné. Také motivy zákazu, který nesmí být porušen, jinak víla zmizí, je v pověstech velmi častý.

Zde jsou některé mytologické bytosti, které s Meluzínou souvisejí:

• Drak – Meluzína nabývá ve spisu Jana z Arrasu a dobových iluminacích tři podoby – nejprve je ženou, v koupeli je od pasu dolů hadem, poté, co ji manžel zradí, Meluzína odletí z hradu v podobě draka nebo okřídleného hada. Je třeba pamatovat na to, že hadi i jiní plazi se ve středověku často zaměňovali s drakem. Z pozdějších vyprávění o Meluzíně se tato třetí, hadí podoba zcela vytratila a Meluzína byla nadále zobrazována jako žena s hadím ocasem. Inspirací snad mohla být také Medusa, která má s drakem některé společné prvky (hadí vzhled, zakletí pohledem).
• Mořská panna – Meluzína svým vzhledem připomíná mořskou pannu, která je od pasu dolů rybou. Je možné, že z ní byla částečně odvozena, nicméně právě spis Jana z Arrasu od ní Meluzínu odlišil. Až přibližně v 17. století se tento rozdíl poněkud pozapomněl a Meluzína začala být opět zaměňována s mořskou pannou, nicméně při interpretaci iluminací, heraldických památek, reliéfů apod. středověku a raného novověku je třeba Meluzínu od mořské panny důsledně rozlišovat. Meluzína nemá ocas ryby, ale hada nebo draka.
• Siréna – původně byla Siréna zpodobňována jako napůl žena, napůl pták (podobně jako harpyje), teprve od 8. století se začíná objevovat Siréna také jako mořská panna. Opět zřejmě do jisté míry ovlivnila podobu Meluzíny v pověstech, na Sirénu, která svým zpěvem vábí mořeplavce, upomíná Meluzínin kvílivý zpěv při jejím zjevování. Nicméně opět je nutné středověkou Meluzínu od Sirény odlišit. Zejména je důležité si povšimnout, že Sirény byly zlé bytosti, které škodily námořníkům, zatímco Meluzína je nevinná ušlechtilá bytost, která se stala obětí prokletí.
• Bánší – bytost podobná víle z prastarých irských pověstí, která svým kvílením zvěstuje smrt někoho v domě, zejména pak v šlechtických rodech. Podobně je i pro Meluzínu charakteristické zoufalé sténání a zjevuje se svým potomkům tři dny před jejich smrtí.[1]
• Nymfy – antická obdoba víl. Na Meluzínu upomíná především nymfa Echidna, která byla napůl ženou, napůl hadem a stala se pramátí skythských vládců.
• Lamia – zlá bytost v řecké mytologii, od pasu nahoru žena, od pasu dolů had, mohla mít i šupinaté ještěří tělo a ženskou hlavu nebo štíří osten na konci ocasu. Podle pověsti byla dcerou libyjského krále a milenkou boha Dia, jehož žárlivá manželka Héra ji zaklela do této podoby. Lamia dusila nebo unášela nemluvňata, jimž také mohla sát krev, podle pozdějších představ sváděla a vysávala mladé muže. Mohla se přitom proměnit v krásnou ženu. V jedné legendě odhalí Lamii v podobě krásné ženy prorok Apollónios z Tyany těsně předtím, než s ní její potenciální oběť odejde do ložnice.
• Náginí (muž. r. nága) - sanskrtské označení pro inteligentní bytosti ženského rodu s hadí podobou, které mohou přijímat lidskou podobu. Někdy rodí děti významným kšatrijům, např. podle Mahábháraty porodila Ulúpí Ardžunovi syna Iravána.

Původ jména Meluzína je neznámý. Předpokládá se, že vzniklo z „mére de Lusignan“ nebo „mére de Lusigne“ tj. „matka Lusignanu“ - i když Jan z Arrasu naopak tvrdí, že hrad Lusignan dostal jméno podle Meluzíny. Nicméně původ jména samotného hradu je nejistý.

Meluzína v lázni z 19. století. Rudolf Julius Benno Hübner (1806-1882), NG Drážďany

Zámek Velké Losiny, na němž se prý zjevuje víla Meluzína

Jan z Arrasu nebyl jediným, kdo zpracoval pověst o Meluzíně. V r. 1401, tedy jen 8 let po sepsání Historie o Meluzíně, sepsal básník Coudrette tutéž pověst. Příběh je zpracován velmi podobně, ale protože byl objednán pánem z Parthenay, je zde větší důraz kladen na Meluzíniny mladší syny, z nichž jeden měl být prapředkem parthenayského rodu. Do střední Evropy se pověst dostala přes Německo, kde příběh v r. 1456 zpracoval Thüring von Ringoltingen. Jeho verze pověsti brzy vyšla i tiskem a stala se obecně známou. Právě z Thüringovy verze vycházela i první dochovaná česká verze pověsti z r. 1595. Vůbec první české vydání z r. 1555 se nedochovalo.

Díky několika zpracováním se meluzínská pověst stala nesmírně populární a mnohé šlechtické rody se snažili najít i mezi svými předky některého z Meluzíniných synů. Postupně tak Meluzína pronikla i do lidové mluvy a kvůli naříkavému hlasu, s nímž opouštěla své panství, se tak začalo říkat kvílení větru a postupně se stala i synonymem pro silný vítr. V českých zemích panoval zvyk při kvílení meluzíny vyhodit z okna hrst mouky nebo soli, aby neškodila a navařila kaši pro své malé syny. Na Moravě se měla vyskytovat na zámku Velké Losiny. Meluzína se tak stala běžnou součástí českého folklóru, např. František Martin Pelcl ji ve spise r. 1791 zařadil mezi zlé bůžky vedle ďasa a polednice. Obrat "s meluzínou sůl lízat" byl eufemismem pro "zemřít".

Pověst o bílé paní, matce šlechtického rodu, která se zjevuje po své smrti a zvěstuje tak noviny svým potomkům, zřejmě úzce souvisí s pověstí o Meluzíně a pravděpodobně se rozšířila v české mytologii až po rozšíření populárního meluzínského mýtu do českých zemí.

Nejznámější bílá paní se zjevovala rodu Rožmberků a také pánům z Hradce, ale později i mnoha jiným šlechtickým rodům, takže svou bílou paní má téměř každý český hrad a zámek.

V ikonografii bývá Meluzína nejčastěji zobrazována v klíčových momentech života, tedy jako:

• víla, která se v lese potkává s rytířem,
• položena polohad v kádi, tajně pozorovaná rytířem,
• odlétající Meluzína (jako položena s hadím ocasem, nebo jako okřídlený had),
• víla, navracející se pochovat své děti.

Jako meluzína se v heraldické terminologii označuje ženská polopostava se dvěma rybími ocasy. Jak už bylo řečeno, jde o novověkou interpretaci, kdy byly okolnosti meluzínského mýtu do značné míry zapomenuta a zakletá víla začala být zaměňována s mořskou pannou a sirénou. V této terminologii je mořská panna ženská polopostava s jedním rybím ocasem, zpravidla držící hřeben a zrcátko, siréna je pak meluzína (panna s dvěma ocasy) s ptačími křídly. Můžeme ještě podotknout, že meluzína i siréna mohou být snadno zaměněny s prorokem Jonášem, který bývá v heraldice zobrazován jako mužská korunovaná polopostava, požíraná jednou nebo dvěma rybami. Sirénu pak může být obtížné odlišit od harpyje, s níž byla až do 8. století vzhledem v zásadě identická, heraldicky je harpyje pták s ženskou hlavou a prsy.[2]

Nicméně ve středověku byla meluzína v heraldice zobrazována zcela odlišně, a to jako drak nebo dračí hlava v kádi. Klenot erbu s drakem v kádi užívala například francouzská větev Lucemburků z Ligny. Zdá se, že i prostý heraldický drak může mít v některých rodech, spřízněných s meluzínským mýtem, přímou souvislost – připomeňme například uherský rytířský Dračí řád, založený králem Zikmundem Lucemburským

• Srovnání Meluzíny s jinými heraldickými figurami
• 
  Středověká heraldická podoba Meluzíny - drak v kádi
• 
  Novověká interpretace Meluzíny - korunovaná ženská polopostava s dvěma rybími ocasy
• 
  Mořská panna - ženská polopostava s rybím ocasem a zrcadlem a hřebenem v rukou
• 
  Siréna - ženská polopostava s rybím ocasem a dračími křídly
• 
  Harpyje - žena s ptačím tělem
• 
  Drak - u některých rodů může souviset s Meluzínou