Henri-Edmond Cross

Henri-Edmond-Joseph Delacroix se narodil do rodiny s tradicí v železářství[1] v Douai[2], v departementu v severní Francii, dne 20. května 1856. Jeho rodiče byli francouzský dobrodruh Alcide Delacroix a Britka Fanny Woollett. Neměl žádné přeživší sourozence.[3] V roce 1865 se rodina přestěhovala blíže k Lille, francouzskému městu blízko belgických hranic. Jeho umělecký talent byl brzy rozpoznán a jeho bratranec dr. Auguste Soins se rozhodl podporovat Henriho umělecké sklony. V příštím roce financoval chlapcovu první výuku v kresbě u malíře Caroluse-Durana.[4] V následujících letech se Henri stal Duranovým chráněncem.[1] V roce 1875 krátce studoval v Paříži u malíře Françoise Bonvina.[4] Poté se vrátil do Lille. Studoval na École des Beaux-Arts (Národní vysoká škola krásných umění) a v roce 1878 se zapsal na Écoles Académiques de Dessin et d'Architecture (Akademickou školu kresby a architektury) a tři roky studoval ve studiu Alphonse-Victora Colase.[3][5] Jeho umělecké vzdělání pokračovalo pod dohledem umělce Émile Dupont-Zipcyho,[3] poté co se v roce 1881 přestěhoval do Paříže.[6]

Madame Hector France, 1891, Musée d'Orsay

Crossovy rané práce, portréty a zátiší byly v tmavých barvách realismu.[7] Aby se odlišil od slavného romantického malíře Eugèna Delacroixe, změnil v roce 1881 své jméno zkrácením a poangličtěním svého rodného jména na „Henri Cross“ – francouzské slovo „croix“ znamená kříž.[6] Rok 1881 byl také rok jeho první výstavy na Salon des artistes français.[5] Během pobytu v Alpes-Maritimes, doprovázený svou rodinou, se věnoval krajinomalbě. Dr. Soins, který s rodinou také cestoval, se stal námětem jednoho Crossova obrazu. Později v tomto roce obraz Cross vystavil na výstavě v Nice Exposition Universelle.[8] Během cesty po středomoří se setkal s Paulem Signacem[6], který se stal jeho blízkým přítelem a velmi Henriho umělecky ovlivňoval. V roce 1884 se Henri Cross stal spoluzakladatelem Salonu nezávislých[7], který sdružoval umělce nespokojené s praktikami oficiálního Salonu. Pořádali výstavy obrazů bez výběru poroty a také bez udílení cen.[9] V Salonu nezávislých se spřátelil s mnoha umělci zapojenými do neoimpresionistického hnutí, jako byli Georges Seurat, Albert Dubois-Pillet nebo Charles Angrand.[5] Přestože byl ve spojení s neoimpresionisty, Cross po mnoho let nepřijal jejich styl. V jeho práci se projevoval vliv impresionistů, jako byl Jules Bastien-Lepage a Édouard Manet.[5] Změna z jeho raných, temných, realistických obrazů byla postupná. Jeho paleta barev se stala světlejší a pracoval s jasnějšími barvami impresionismu. Maloval také v plenéru. V druhé polovině 19. století maloval nezkaženou krajinu, která ukazovala vliv Clauda Moneta a Camille Pissarra. Kolem roku 1886 se znovu pokoušel odlišit sebe od jiného francouzského umělce – tentokrát, Henri Crose – takže si znovu měnil jméno, nakonec přijal podobu “Henri-Edmond Cross”.[3]

Večer na farmě, 1893, soukromá sbírka

V roce 1891 začal Henri Cross malovat v neoimpresionistickém stylu. Svůj první obraz namalovaný touto technikou vystavoval na Salonu nezávislých.[3] Je to portrét Madame Hector France, rozené Irmy Clar,[10] se kterou se umělec setkal v roce 1888 a oženil se s ní v roce 1893.[4] Robert Rosenblum napsal, že „obraz je jemně nabitý zrnitou atmosférickou září“.[10] Od roku 1883 trávil malíř zimní období na jihu Francie.[11] Roku 1891 se na jih přestěhoval nastálo, donutil ho k tomu nastupující revmatismus.[5] Jeho díla byla ovšem stále vystavována v Paříži. První jeho bydliště v jižní Francii bylo v Cabassonu, poblíž Le Lavandou,[3] (oblast v Provence-Alpes-Côte d'Azur, název odvozen podle květu levandule) a poté se usadil nepříliš daleko, v malé vesničce Saint-Clair, kde strávil zbytek svého života. Vesnici opustil pouze na krátkou dobu při svých cestách do Itálie v roce 1903 a 1908, a také při každoročních návštěvách výstavy Salonu nezávislých v Paříži.[5] V roce 1892 se Crossův přítel Paul Signac přestěhoval do nedalekého Saint-Tropez[12], kde se s Crossem v jeho zahradě často setkával Paul Signac, Henri Matisse, André Derain a Albert Marquet.[13]

L'air du soir, asi 1893, Musée d'Orsay

Crossovo spojení s neoimpresionistickým hnutím ovlivnil i jeho malířský styl. Neoimpresionistické hnutí nebylo jen uměleckým stylem, zahrnovalo i politickou filozofii. Stejně tak jako Signac, Pissarro a další neimpresionisté i Cross věřil v anarchistické principy s nadějí na utopickou společnost.[14] V roce 1896 vytvořil Cross litografii L'Errant (Tulák). Bylo to poprvé, kdy Cross spolupracoval s vydavatelem,[15] a jeho práce byla zveřejněna anonymně v „Les Temps Nouveaux“, což byl anarchistický časopis, který vydával Jean Grave.[14] Crossovy anarchistické ideje ovlivnily i jeho výběr námětů: maloval scény ilustrující utopický svět, který by mohl být vybudován na základě anarchistických myšlenek.[2] Proces vytváření divizionistických obrazů s četnými malými barevnými tečkami byl únavný a časově náročný. Když chtěl zobrazit své pocity rychle, maloval obrázky ve svých skicářích akvarelem nebo kreslil barevnými tužkami. O rustikálním výletu po francouzském venkově napsal:

"Ach! Co jsem viděl ve zlomku vteřiny, když jsem dnes večer jel na kole! Prostě jsem si musel zapsat tyto prchavé věci... rychlý zápis akvarelem a tužkou: neformální rozpitost kontrastních barev, tónů a odstínů, vše plné informací, aby se příští den v tichém volném čase mohl udělat krásný akvarel ve studiu."[11]

Henri Edmond Cross, Pláž v Saint-Clair, 1896

Crossovy obrazy vytvořené kolem roku 1890 jsou charakteristicky pointilistické, s těsně a pravidelně umístěnými malými tečkami. Počátek této jeho techniky je datován rokem 1895. Tuto techniku postupně změnil, začal používat široké tahy štětcem ve velkých celcích a mezi tahy nechával malé oblasti čistého plátna.[2] Výsledek připomínal mozaiku[13] a obrazy lze považovat za předchůdce fauvismu a kubismu. V pointillistickém stylu bylo zvykem míchat barvy jednotlivých drobných skvrn v harmonii[2] a kontrastu,[7] ve stylu neimpresionismu druhé generace.[5] Cross uvedl, že neimpresionisté se „mnohem více zajímají o vytváření harmonie čisté barvy než o harmonizaci barev konkrétní krajiny nebo přírodní scény“.[16] Matisse a jiní umělci byli velmi ovlivňováni pozdní Crossovou kariérou,[2] a taková díla napomáhala formování principů fauvismu.[5] Mezi další umělce, které Cross ovlivnil patří André Derain, Henri Manguin, Charles Camoin, Albert Marquet, Jean Puy a Louis Valtat.[7]

Let nymf, kolem 1906, Musée d'Orsay

V roce 1905 uspořádala Galerie Druet v Paříži Crossovi první samostatnou výstavu, která obsahovala třicet obrazů a třicet akvarelů.[17] Přehlídka byla velmi úspěšná, přinesla uznání kritiků a většina děl byla prodána. Belgický básník symbolista Emile Verhaeren, vášnivý stoupenec neoimpresionismu ve své zemi, poskytl předmluvu pro katalog výstavy a napsal:

"Tyto krajiny... nejsou jen stránkami naprosté krásy, ale motivy ztělesňujícími lyrický pocit emocí. Jejich bohaté harmonie uspokojují malířovo oko a jejich luxusní svěží vidění je potěšením básníka. Všechno je lehké a okouzlující..."[18]

—Emile Verhaeren

Počátkem let 1880 začal Cross mít potíže s očima, které se kolem roku 1900 zhoršily. Stále více trpěl také artritidou. Zdravotní problémy, které ho trápily roky jsou zřejmě čátečným důvodem proč je Crossova práce z těchto let poměrně malá.[14] Avšak v posledních letech byl produktivní a velmi kreativní[18] a jeho práce byly uváděny na významných samostatných výstavách; dostalo se mu velkého uznání od kritiků a užil si komerční úspěch.[14]

V roce 1909 se Cross léčil v pařížské nemocnici s rakovinou. V lednu 1910 se vrátil do Saint-Clair, kde 16. května 1910 na rakovinu zemřel jen čtyři dny po svých 54. narozeninách.[4] Jeho hrobka na hřbitově v Le Lavandou je vyzdobena bronzovým medailonem, který navrhl jeho přítel Théo van Rysselberghe.[18] V červenci 1911 Crossovi jeho rodné město, Douai, uspořádalo retrospektivní výstavu jeho prací.[18]

Kromě výše uvedených výstav se Cross účastnil i mnoha dalších. Octave Maus, belgický umělecký kritik a spisovatel, ho pozval, aby představil své dílo na několika výročních výstavách Annual Exhibitions umělecké skupiny skupiny Les XX.[6] Cross se v roce 1895 na Mausovo pozvání účastnil výstavy skupiny La Libre Esthétique (pokračování skupiny Les XX[Poz 1], rozpuštěné v témže roce) a stejně tak v letech 1897, 1901, 1904, 1908 a 1909. V roce 1898 se účastnil s Paulem Signacem, Maximilienem Lucem a Théem van Rysselberghe první neoimpresionistické výstavy v Německu, organizované Harry Kesslerem v galerii Keller und Reiner v Berlíně.[19] V roce 1907 uspořádal Félix Fénéon Crossovu retrospektivní výstavu v Paříži v Galerii Bernheim-Jeune, přičemž Maurice Denis napsal pro výstavní katalog předmluvu.[17] Mezi další místa autorových výstav patřila galerie L'Art Nouveau à Paris, galerie Durand-Ruel (Paříž), galerie Cassirer (Hamburk, Berlín), výstava Toison d'or (Moskva), Bernheim-Jeune's Aquarelle et pastel a další, včetně jiných galerií v Paříži, Drážďanech, Výmaru a Mnichově.[19]

• 
  Západ slunce na benátské laguně 1898–1893
• 
  Ráno na farmě, 1893
• 
  Rybáři, 1895
• 
  Krajina, kolem 1896–1899
• 
  Modrý člun, 1899
• 
  Růžový dům, kolem 1901–1905
• 
  Most San Trovaso, 1902–1905
• 
  Řetěz pohoří Maures, 1906–1907
• 
  Zátoka v Cavalière, 1906–1907
• 
  Le Bois, 1906–1907
• 
  Nahá na mýtině, 1907
• 
  Přístav, 1910
• 
  Regata v Benátkách, 1898–1908
• 
  Cypřiše v Cannes, 1908
• 
  Studie z Provence,kolem 1906