Hebronský masakr

V pozadí hebronského masakru lze nalézt arabsko-židovský spor o Západní zeď v Jeruzalémě a politizaci tohoto a jiných náboženských míst náboženskými vůdci a představiteli radikálních skupin.[2] Ohledně náboženského využívání Západní zdi panoval mezi Židy a Araby již po několik století tzv. status quo, který byl aplikován i za muslimské nadvlády. V první polovině roku 1929 však byly židovské modlitby u Západní zdi zdrojem arabských protestů.[2] Jeruzalémský muftí Amín al-Husajní například nařídil zahájit stavební práce poblíž Západní zdi a konat hlasité muslimské náboženské obřady jen proto, aby zamezil židovským modlitbám.[3] Židé si proti takovému počínání stěžovali a po několika měsících rozhodla 11. června mandátní správa, že „židovští věřící nebudou vyrušováni během obvyklých hodin svých modliteb.“[3] Dne 16. srpna proběhl schválený pochod židovské pravicové mládeže k Západní zdi, v němž nechyběli členové revizionistického Bejtaru a Vladimír Žabotinský, který u Zdi vyvěsili židovskou národní vlajku (současnou izraelskou) a zpívali Hatikvu (současnou izraelskou hymnu). Britská správa sice zajistila, aby nedocházelo k vzájemným incidentům; šířily se však zvěsti, že Židé napadli místní obyvatelstvo a znesvětili jméno proroka Mohameda. V reakci na to pochodovala následující den vrchní muslimská rada a davy Arabů ke Zdi, kde bili židovské věřící, pálili svitky Tóry a modlitební knížky.[3] Tyto arabské nepokoje pokračovaly a následující den byl v bucharské čtvrti pobodán mladý sefardský Žid, který následně v nemocnici zraněním podlehl.

Zničený dům v Hebronu

V této protižidovské atmosféře se mezi Araby začala šířit fáma o chystaném židovském útoku na jeruzalémské mešity. Arabové po celé mandátní Palestině vyzývali k „obraně al-Aksy proti židovským útokům.“[3] 23. srpna do Jeruzaléma proudily davy Arabů, kteří si na nádvoří mešity al-Aksá vyslechli kázání jeruzalémského muftího, načež zaútočili na ortodoxní židovské čtvrtě nejen v Jeruzalémě, ale na i Židy v dalších částech mandátní Palestiny.[3] Nejbrutálnější útok provedli v ortodoxní čtvrti v Hebronu, kde zabili přes 60 lidí a dalších 50 zranili.[3] Násilnosti však probíhaly i v Haifě, Jaffě a Tel Avivu. Mandátní správa popsala útok v Hebronu následovně: „Tento divoký útok, jehož jakékoli odsouzení nemůže být dosti přísné, byl doprovázen svévolným ničením a pleněním.“[4]

Na tyto útoky Židé reagovali a v odvetě napadali mešity po celé Palestině.[2] Britská správa nebyla schopna nepokoje sama zvládnout, a tak požádala o vojenskou pomoc Egypt. Ta však dorazila až po třech dnech a pořádek se podařilo zjednat až 28. srpna. Když došlo k nastolení pořádku, bylo na židovské straně 133 mrtvých a 399 zraněných.[3] Na arabské straně pak 178 mrtvých a 87 zraněných.[3] Ne všichni Arabové se však chovali brutálně. Podle izraelského historika Toma Segeva bylo celkem 435 hebronských Židů zachráněno místními Araby.[2]

Po arabských útocích se z Anglie vrátil do té doby nepřítomný vysoký komisař John Chancellor. Bezprostředně po svém návratu vydal 1. září prohlášení v němž odsoudil arabská zvěrstva,[3] načež uložil arabským městům a vesnicím těžké pokuty a oznámil zřízení vyšetřovací komise, která měla prozkoumat chování obou stran.[3] Komise vedená sirem Walterem Shawem po svém pátrání vydala tzv. Shawovu zprávu, která za nepokoje shledala přímo odpovědného velkého jeruzalémského muftího al-Husajního.[2] Nadto se kriticky postavila proti převodům arabské půdy pro Židy a vyslovila se pro omezení židovského přistěhovalectví. Britská vláda však výzvy komise nepřijala a namísto toho vytvořila novou vyšetřovací komisi pod vedením sira Johna Hope-Simpsona. Závěry této komise byly shrnuty v Passfieldově bílé knize, která vyjadřovala velice negativně vůči sionistům. Zpráva však ve Spojeném království vyvolala vládní krizi a nakonec byla zamítnuta.[2]