Haunebu

I konspirační teoretikové, kteří považují Haunebu za skutečné, se značně rozcházejí v názorech na to, na jakém principu by fungovalo. Haunebu mělo být na svou dobu velmi revoluční letadlo (respektive létající křídlo), údajně mělo mít schopnost zastavení prakticky na místě, vznášení se, velmi krátké akcelerace a rychlosti přes 5000 km/h.[1]

Podle některých teoretiků byl použit dodnes veřejně neznámý princip antigravitace,[2] podle jiných byla využita takzvaná síla Vril.[3] Objevují se i názory, že Haunebu fungovalo na stejném principu jako dnešní VTOL letadla Harrier (natáčení trysek). V tom případě by ovšem nemohlo dosahovat údajných vlastností.

Jako první se o nacistických létajících talířích zmiňuje roku 1950 ve svých článcích italský inženýr Giuseppe Belluzzo.[4] V reakci na tyto články začal německý vědec Rudolf Schriever tvrdit, že se na vývoji těchto letadel podílel.[5]

Anglický inženýr Roy Fedden (designér většiny motorů společnosti Bristol) po válce prohlásil, že jediná letadla, která by mohla mít schopnosti údajných létajících talířů byla ta vyvíjená Němci ke konci války. Fedden také řekl, že Němci pracovali na mnoha neobvyklých leteckých prototypech.[6] Svá tvrzení ale nijak neupřesnil.

V roce 1956 se k tématu vyjádřil kapitán Edward J. Ruppelt (vedoucí projektu Blue Book) s podobným názorem jako Fedden. Prohlásil ale také, že většina těchto radikálních letadel byla pouze ve vývojovém stádiu.[7]

O nacistických létajících talířích vyšlo v druhé polovině 20. století i v 21. století mnoho knih jak beletristického, tak historického žánru.[8][9][10][11] V části těchto knih se objevuje názor, že němečtí vědci spolu se svými plány létajících talířů byli transportováni do Spojených států (operace Paperclip), Velké Británie nebo do Sovětského svazu (po obsazení východu Německa), kde dále pokračovali ve vývoji.

Do roku 1961 skutečně probíhal v kanadské firmě Avro s finanční podporou americké armády a technickou podporou bývalých nacistů vývoj veřejně známého experimentálního vznášedla VZ-9-AV Avrocar, vypadajícího jako létající talíř. Ten ovšem skončil neúspěchem, jelikož vznášedlo nebylo schopno letět výše než metr nad zemí. Je možné, že se jednalo pouze o zástěrku skutečné technologie a snahu vytvořit veřejný názor, že létající talíře vytvořit lze, ale nejsou funkční.

Seznam lidí, kteří měli být (údajně)[2][11] spojeni s vývojem německých létajících talířů, nebo lidé, jejichž vynálezy a poznatky byly k jejich vývoji použity.

• Giuseppe Belluzzo
• Henri Coandă
• John Searl
• Viktor Schauberger
• Rudolf Schriever
• Nikola Tesla

• Vývoj létajících disků skutečně probíhal:
  • Zůstal však pouze u nefunkčních prototypů.
  • Byl dotažen do funkční fáze a létající talíře se tajně používaly a používají i po válce.
• Haunebu je fiktivní a vzniklo jako propaganda vytvořená německou vládou pro povzbuzení armády.
• Letadla Haunebu mají mimozemský původ.
• Mylná identifikace jiných letadel a vzdušných zbraní.
• Mylná identifikace atmosférických jevů (např. mraky Altocumulus lenticularis)

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Nazi UFOs na anglické Wikipedii a BETA Nazi na indonéské Wikipedii.

• Heiner Gehring, Karl-Heinz Zunneck. Flugscheiben über Neuschwabenland. Die Wahrheit über „Vril“, „Haunebu“ und die Templer-Erbengemeinschaft. Rottenburg: [s.n.], 2005. ISBN 3-938516-00-3. (německy)
• Heiner Gehring, Karl-Heinz Zunneck. Létající talíře nad Antarktidou. Liberec: [s.n.], 2009. ISBN 978-80-7424-009-6. S. 123.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Haunebu na Wikimedia Commons
• Klub psychotroniky a UFO (skeptický pohled)