Hadí jed

Žádný živočich není stoprocentně odolný vůči hadímu jedu, ani samotní jedovatí hadi nejsou absolutně imunní vůči vlastnímu jedu, ačkoli jejich odolnost je ovšem velká (např. pakobra páskovaná může být až 180 000krát odolnější vůči vlastnímu jedu než morče, nebo více než 10 000krát odolnější vůči jedu kobry indické). Jsou však známy případy, kdy jedovatý had nepřežil útok jiného jedovatého druhu. Kupříkladu zmije páví zahynula za dva dny po uštknutí od kobry indické, jiná už za 47 minut po uštknutí od kobry obojkové. Ale známy jsou i případy, kdy jedovatý had nepřežil útok téhož druhu. Jeden samec kobry obojkové kousnutý menší samicí stejného druhu pošel za devět dní od incidentu. Rovněž zmije útočná uhynula, a to za jediný den, po uštknutí jiné zmije útočné. V těchto případech záleží též na tom, kam přesně je had uštknut a jestli nejsou zasaženy důležité orgány.[4][5]

Ti živočichové, kteří se hady živí, mají vyvinutou dědičnou odolnost. Velmi odolné jsou např. promyky, které dokážou snést 100krát větší dávku jedu, než jaká usmrtí morče o stejné hmotnosti. Africká promyka o váze 700 g snese dávku téměř 20 mg jedu kobry kapské, nebo dokáže vydržet dávku 15 mg jedu mamby černé, zatímco stejná dávka jedu může zabít téměř 1 000 myší. Ale odolná už není třeba vůči zmijímu jedu: srovnatelná dávka takového jedu zahubí morče i promyku. Promyky z Indie jsou 25krát odolnější než králík vůči jedu kobry indické, ale promyky žijící na ostrovech, kde jedovatí hadi nežijí, jsou už pouze osmkrát odolnější než králík. Surikata je zase velmi odolná vůči jedu korálovcovitých. I vůči jedu kobry je surikata 1 000krát odolnější než třeba ovce: jedinec o hmotnosti 500 g bez větších problémů snese dávku 10 mg jedu kobry kapské. Také ježek, který se živí též zmijemi, snese až 40krát větší dávku zmijího jedu než morče.[4][6][5]

Žádný člověk není imunní vůči hadímu jedu a nemůže takovou obranyschopnost získat, ani za předpokladu, že bude několikrát uštknut. Takový člověk sice může být odolnější, ale jestliže bude vystaven většímu množství jedu, ochrání ho pouze sérum, protože lidský organismus nedokáže reagovat natolik, aby si dovedl vytvořit dostatečné množství protilátek. Ovšem stupeň odolnosti u lidí je různý, některý člověk může být mnohem odolnější než druzí, i v závislosti na tom, jak je daný jed v těle zpracován, tj. na tom, jak je toxická sloučenina metabolizována (na procesu látkové přeměny) nebo vylučována z těla ven.[4][7][8][9][10]

Existují nadšenci, kteří tvrdí, že jsou nebo dokážou být vůči hadímu jedu imunní a dobrovolně si nechávají vpravit hadí jed do těla, aby si silnou imunitu vytvořili a mohli nabídnout svou krev pacientům ohroženým na životě. Jde však o pečlivě kontrolované a ředěné dávky jedu, v praxi takzvaný mithridatismus (tolerance k jedům získané požíváním postupně se zvyšujících dávek jedu). Jedním z hlavních „průkopníků“, Bill Haast (1915–2011), který byl za svůj život uštknut více než 170krát a přežil, si patrně nějakou odolnost vůči jedům skutečně vybudoval, nebo se mu zvýšila. Transfúze s jeho krví pomohly zachránit životy více než 20 pacientům uštknutým jedovatým hadem, kterým nemohl být podán vhodný protijed.[7][8][9] Americký amatérský vědec Tim Friede, který v roce 2016 poskytl rozhovor např. britskému deníku The Independent, se pokouší získat imunitu podobným způsobem, že se nechává od svých jedovatých hadů (mamby, taipana či kobry) dobrovolně uštknout. Ačkoli po dvou po sobě jdoucích uštknutí od kobry v roce 2011 upadl do kómatu a málem zemřel, ve výzkumu pokračoval dál a na kontě už měl asi 160 uštknutí. Věří, že získá takovou imunitu, která pak pomůže spoustě lidem na celém světě.[8][10]

Neurotoxin je druh jedu, který působí na nervovou soustavu. Produkují ho jedové žlázy většiny korálovcovitých hadů žijících na souši (kobry, korálovci, mamby,…).

Myotoxin je jed působící na svalovinu. V jedových žlázách ho mají všechny mořské druhy korálovcovitých hadů (vodnáři, vlnožilové) a některé suchozemské druhy korálovcovitých hadů žijících v Austrálii.

Hemotoxin je druh jedu, který rozkládá krevní buňky uštknuté kořisti. Produkují ho jedové žlázy druhů hadů z čeledi zmijovitých (zmije, chřestýši, ploskolebci apod.).

• Agneesh Barua and Alexander S. Mikheyev (2021). An ancient, conserved gene regulatory network led to the rise of oral venom systems. Proceedings of the National Academy of Sciences. 118 (14): e2021311118. doi: https://doi.org/10.1073/pnas.2021311118
• FELIX, Jiří. Hadi. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1978. 156 s. OCLC 440289527 (česky)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Hadí jed na Wikimedia Commons