Hóm jašt
Hóm jašt „uctívání Haomy“ je zarathuštrický hymnus na posvátný nápoj haoma a stejnojmenné božstvo tohoto nápoje. Je součástí Avesty, přes svůj název však nepatří do části zvané jašty ale do části zvané Jasna a tvoří její kapitoly 9 až 11.[1][2]
Hóm jašt představuje významný ohlas starší indoíránské mytologie. Odkazuje na starobylý opojného haomu/sómu, jež byl v gáthách, nejstarším zarathuštrickém textu ostře odsouzen. Zároveň jako první zmiňuje řadu postav, které mají své protějšky ve védské mytologii, například Vívahvant-Vivasván, Jima-Jama nebo Thraétaona-Trita Áptja, přičemž dva poslední jmenování jsou také významnými postavami mnohem pozdější Firdausího Knihy králů.[3]
Obsah
Jasna 9 vypráví o tom jak se Zarathuštra, rozdělávající oheň a recitující gáthy, setkal s Haomou, jež je titulován jako dúraoša, snad „smrt odvracející“, jej nabádal aby jej lisoval k požívání a chválil. Poté se Zarathuštra Haomy zeptal na první z lidí jež lisovali haomu a ten mu uvede následující jména, jež jsou následována sérií vzývání a popisů blahodárných účinků haomy:[3][2]
- Vívahvant, otec Jimy
- Áthvja, otec Thraétaony
- Thrita, otec Urváchašaji a Keresáspy
- Pourušáspa, otec Zarathuštry
Jasna 10 se zaobírá haomou především jako rostlinou a z ní lisovanou šťávou. Taktéž zmiňuje že haoma byla vytvořen a uložen na hoře Hará „dovedným bohem“, nejspíše protějškem védského Tvaštara, a že je roznášen po světě ptáky. Jašt končí vzývání Zarathuštrovy aši a fravašiů.[2]
Jasna 11 počíná vyčtem kleteb kterými stihne Skot, Kůň a Haoma ty jež s nimi nezachází správným způsobem. Poté pokračuje výčtem částí těl jež Haomy náleží při oběti a končí sérií citací z gáth.[2]
Reference
- VAVROUŠEK, Petr. Učení nejstaršího mazdaismu. In: ZEMÁNEK, Petr. Chatreššar : Ročenka Ústavu starého Předního východu a srovnávací jazykovědy. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2002. S. 53.
- MALANDRA, William W. Encyclopædia Iranica – Hom Jast [online]. [cit. 2020-04-07]. Dostupné online. (anglicky)
- PUHVEL, Jaan. Srovnávací mytologie. Praha: Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-177-8. S. 130–136.