Đakovica

Nachází se nedaleko hranic s Albánií na ústí říčky Krena do řeky Erenik, v jižní části Kosova. Severně od něj se rozevírá rovina Metochie (albánsky Dukagjin, srbsky Метохија) táhnoucí se až k městům Peć a Istok. Jižním směrem z Đakovice vytéká řeka Erenik širokým údolím a vlévá se do Drinu, který poté směřuje z Kosova do Albánie.

Đakovica se nachází 30 km severozápadně od Prizrenu, 65 km jihozápadně od Prištiny a 125 km severovýchodně od Tirany.

Historický střed města.

Město je poprvé připomínáno v tureckých záznamech roku 1487 jako sídlo s několika desítkami rodin. Později jej popsal turecký cestoval Evlija Čelebi, který zde napočítal 2000 domů a 300 obchodů. Rozvíjelo se postupně na obchodní cestě ze Skadaru do Cařihradu.[1] V první polovině 17. století zde žilo okolo tří set rodin, které se deklarovaly jako muslimské a několik desítek katolických a pravoslavných.[2]

Během nepokojů v roce 1881, které iniciovala Prizrenská liga, se zde nacházelo po nějakou dobu i její dočasné sídlo, než osmanská armáda potlačila vzbouřence.[3]

Po první balkánské válce byl status města které tehdy mělo 13 356 obyvatel,[4] po nějakou dobu otevřený. Rozhodnutí, zda se město stane součástí Srbska, či Albánie, bylo diskutováno na mírových jednání po skončení konfliktu; ruská delegace se velmi zastávala Srbska v zájmu Đakovici získat, zatímco Albánie měla obdržet město Skadar (Shkodër). Jednání jen na osudu tohoto města na nějakou dobu zamrzla. Nakonec bylo rozhodnuto, že Đakovica se stane součástí srbského království, a to i přesto, že obyvatelstvo bylo v drtivé většině albánské národnosti.[5] Tím se podařilo problém hranic na nějakou dobu uzavřít. Đakovica byla v druhé dekádě 20. století městem velmi nerozvinutým i na kosovské poměry.

Od roku 1918 je součástí Království SHS, později Jugoslávie. Po roce 1929 bylo součástí Vardarské bánoviny.

Po druhé světové válce zde byly vybudovány v rámci rozvoje socialistické Jugoslávie textilní závody[1] a podnik na výrobu elektromotorů.[4] Roku 1950 bylo rozhodnuto o zbourání místního pravoslavného chrámu; na jeho místě byl postaven památník na počest partyzánské armádě.[6] V roce 1977 byl ve městě otevřen kulturní dům (dnes nesoucí jméno Asima Vokshiho). Továrny zaměstnávaly okolo 20 tisíc lidí. V roce 1991 překročil počet obyvatel opštiny Đakovica hranici sta tisíc, po skončení konfliktu se ustálil někde na devadesáti tisících.

Během války v Kosovu byla řada místních z města vyhnána a historický střed byl zapálen.[7]

Z období vrcholu osmanské nadvlády pochází např. Hadum mešita[1] od Mimara Sinana. Dochován je (stejně jako např. v Peći) i starý bazar (albánsky Çarshia e Madhe). V Đakovici stojí také hodinová věž (sahat-kula, albánsky Kulla e sahatit). Dochovány jsou rovněž historické tekke (tekija).[1]

Severně od města se nachází neveřejné letiště. Městem Đakovica prochází významné silniční tahy směrem z Kosova do Albánie. Do města nevede železniční trať, nejbližší bývalá trať Klina–Prizren ale probíhá několik kilometrů východně od Đakovice.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Đakovica na Wikimedia Commons