Geotextilie

K nejdůležitějším vlastnostem patří: pevnost v tahu (příp. v tlaku), odolnost proti plísním, bakteriím, chemikáliím, příp. proti ultrafialovému záření. V závislosti na předpokládaném použití textilie se ovlivňují (v mnoha variantách) tyto vlastnosti, zejména:

• výběrem vlákenné suroviny – přírodních (juty, konopí) nebo umělých vláken (polypropylenu , polyesteru, skleněných vláken) ve formě filamentů, příze ze staplových vláken nebo z fóliových pásků
• výrobní technologií – geotextilie jsou tkané, pletené nebo netkané textilie, často laminované nebo zpracované jako výztuže kompozitů[3]

Geotextilie byla původně vynalezena jako alternativa k filtrům využívajícím zemní granuláty. Dodnes je často využívána právě pro své filtrační vlastnosti. K prvním využití ve stavebnictví došlo v padesátých letech Robertem Barettem, který geotextilie používal při výrobě prefabrikovaných betonových mořských hrází a následně při zpevňování břehů právě pomocí těchto betonových bloků. Barett používal nejčastěji tkané textilie z umělých vláken, které byly tkané do mřížky s relativně velkým množství oček. Nejčastěji zmiňoval potřebu adekvátní propustnosti vody a současně zadržování půdy, což jsou vlastnosti, kterými se geotextilie vyznačují dodnes. 

Podle určení, resp. účinků geotextilií se obvykle rozlišují:

• Separační geotextilie – zamezuje promíchání rozdílných vrstev s odlišnými funkcemi, mezi kterými je uložena.
• Ochranná geotextilie – chránící hydroizolační vrstvu.
• Filtrační geotextilie – vrstva omezující vyplavování částic jedné sypké vrstvy do jiné při průtoku vody, ale nezabraňující pohybu vody.
• Zpevňovací geotextilie – umožňuje stabilizaci zemního tělesa (přenáší tahová napětí) nebo podloží staveb. Přidává se do zemního tělesa v několika vrstvách (vzdálených 0,3 až 0,5 m) nebo mezi zemní těleso a tzv. konstrukční vrstvu.
• Drenážní geotextilie – odvádí vodu z povrchu podloží a umožňuje ve své rovině odvádět vodu ze svého okolí.

Mezi nejčastější využití pak patří obor civilního inženýrství, kam řadíme nejčastěji stavebnictví a práci s půdou. V případě stavebnictví se jedná o využití geotextilie při stavbě pozemních komunikací, letišť, železnic, náspů, opěrných konstrukcí, nádrží, kanálů, hrází nebo při zpevnění a ochraně břehu. Geotextilie jsou též používané při stavbě v bažinatých oblastech a při odvodňování, často spojované s využitím drenážních trubek. V případě zpevňování půdy se pak jedná o zásahy proti erozi, kde geotextilie pomáhají snížit povrchové napětí, a tím zvýšit odolnost půdy vůči vyplachování a vznikající erozi půdy působením vody.

Geotextilie pomáhají chránit půdu proti splavování a vyplachování živin a malých částic. Pomáhají tak při zpevňování namáhaných svahů nebo při přehrazení různých druhů zeminy. Příkladem může být oddělování zemědělské půdy od pouštního písku v subsaharské Africe. Proti vyplachování mořským vlnobitím jsou pak chráněna i celá pobřeží. V tomto případě se používají vaky z geotextilie, které jsou plněné pískem a staví se mezi podloží pobřeží a hladinu mořské vody. 

Další využití geotextilie pak patří výstavbě plotů proti prašnosti, kdy se geotextilie věší na běžný plot z pletiva. Tyto ploty se hojně využívají na popílkových skládkách nebo při demolicích budov.

Alternativou k synteticky vyráběným geotextiliím může být geotextilie vyrobená z kokosového vlákna. Tento typ geotextilie je vysoce pevný a v přírodě pak i přirozeně rozložitelný, což dává příležitost ke krátkodobému zpevnění podloží například při výsadbě dřevin na břehu řek. Doba rozkladu je závislá na použité gramáži geotextilie, zpravidla trvá 3 až 5 let.

• 
  Osnovní pletenina pro erozní ochranu svahu
• 
  Netkaná textilie na zpevnění svahu
• 
  Pytle s pískem chránící proti erozi útesu s historickým domem „Kliffende“ (ostrov Sylt 1999)[4]
• 
  Schematické znázornění účinků geotextilií

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Geotextile na anglické Wikipedii.

• Loy: Chemiefasern für technische Textilprodukte, Deutscher Fachverlag 2008, ISBN 978-3-86641-197-5, str. 228-238
• Denninger: Lexikon Technische Textilien, Deutscher Fachvelag Frankfurt/Main 2009, ISBN 978-3-86641-093-0, str. 151-152