George Villiers, 1. vévoda z Buckinghamu

Portrét vévody z Buckinghamu od Michiela Jansz. van Mierevelta, 1625

Vévoda z Buckinghamu a jeho manželka Kateřina jako Adonis a Venuše, portrét od Anthonise van Dycka, 1620

Ve vztahu k parlamentu, který se kvůli schválení válečných výdajů sešel roku 1621, se choval Buckingham zpočátku umírněně. Později, když parlament obžaloval pro podezření z korupce jeho spojence Francise Bacona, již požadoval jeho rozpuštění, což ovšem král Jakub I. nejdříve nedovolil.[13] Když se ale poslanci rázně vymezili proti Jakubově snaze o sblížení s katolickým Španělskem, byl parlament ke konci roku 1621 v souladu s Buckinghamovým názorem rozpuštěn.[14] Parlament byl poté svolán v roce 1624, kdy byli jeho poslanci a stejně tak Buckingham i následník trůnu Karel, přesvědčeni o nutnosti vyhlášení války Španělsku, a parlament tedy bez problémů potřebné finance uvolnil. Stárnoucí a nemocný král Jakub sice toužil po míru, ale musel všem ustoupit.[15] Roku 1625 Jakub I. zemřel. Jeho nástupce Karel I. Buckinghama nejen respektoval, ale dokonce k němu vzhlížel. Ten se tak stal v podstatě nejmocnějším mužem v království.[16]

Po vyhlášení války Španělsku měl vévoda z Buckinghamu určitý podíl na nezdaru anglické námořní výpravy do Cádizu. Sice jí nevelel, ale měl na starosti značně nedokonalou organizaci tohoto podniku.[17] Aby mohli obnovit loďstvo a finančně vypomoci spojencům na evropském kontinentě, kde probíhala třicetiletá válka, museli král s vévodou roku 1626 opět svolat parlament.[18] Jeho poslanci ale byli sebevědomější než dříve a místo uvolnění potřebných peněz se začali vymezovat proti Villiersově osobě a později dokonce požadovali jeho odvolání.[19] Obviňovali ho mimo jiné z hromadění úřadů, neschopnosti při výkonu funkce velkoadmirála a protežování jeho příbuzenstva.[20] Král se poté svého ministra rázně zastal, a i za cenu toho, že jeho pokladna zůstala prázdná, rozpustil parlament.[21]

V průběhu roku 1626 se zhoršily vztahy mezi Anglií a jejím dlouhodobým rivalem Francií, svou roli při tom sehrály špatné vztahy mezi Karlem I. a Buckinghamem na straně jedné a francouzským králem Ludvíkem XIII. a jeho prvním ministrem, kardinálem Richelieuem, na straně druhé. Buckingham se rozhodl s armádou vylodit v La Rochelle, francouzském městě ovládaném hugenoty, kteří byli dlouhodobě v opozici vůči své vládě.[22] Ještě předtím ale chtěli Angličané ovládnout strategicky důležitý ostrov Ré, nacházející se poblíž jejich hlavního cíle. Při vylodění a následném obléhání tamější pevnosti Saint-Martin-de-Ré sice Villiers projevil velkou statečnost, ale protože neobdržel potřebné posily a válečný materiál, musel se z ostrova zcela stáhnout.[23] La Rochelle bylo od roku 1627 obléháno francouzskou královskou armádou[24] a Buckingham chtěl jeho obyvatelům pomoci za každou cenu. Zorganizoval novou výpravu, ale krátce předtím, než flotila vyplula, zemřel rukou vraha.[25]

Vévoda byl sběratelem a podporovatelem výtvarného umění. Objednával si obrazy soudobých malířů vlámské školy, například vlastních portrétů měl dvě desítky, mj. od Rubense nebo van Dycka, ale také díla italská (například Jacopo Bassano, Francesco Bassano mladší) nebo francouzská. Z dražby jeho sbírek v roce 1648 získal několik obrazů rakouský arcivévoda Leopold I. Vilém Habsburský, další byly zakoupeny do obrazárny Pražského hradu.[26]

Vévoda z Buckinghamu se objevil jako postava v románu Alexandra Dumase Tři mušketýři. Je zde vylíčen jako statečný, ušlechtilý a vášnivý muž.[27] Později se stal i jedním z hrdinů stejnojmenných filmů, které byly na motivy románu natočeny.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu George Villiers, 1. vévoda z Buckinghamu na Wikimedia Commons