Genealogie
Genealogie (řec. génos, lat. genus = rod) je pomocná věda historická, která zkoumá vztahy mezi lidskými jedinci, vyplývající z jejich společného rodového původu.[1] Genealogie se zabývá buď studiem jednotlivých osobností, nebo sledováním proměn jednotlivých druhů vztahů. Soukromý zájem v této oblasti bývá označován starším názvem jako rodopis.
Protože z genealogické posloupnosti vyplývají také právní či prestižní důsledky, je genealogie zatížena mnoha falzy a fikcemi – a to od dob antických (odvozování původu římských císařů od řeckých hrdinů) až do dob dnešních.
Základní pojmy
Prameny, ze kterých genealogie vychází, jsou v době před zavedením matrik omezeny pouze na listiny, úřední a veřejné knihy. Teprve od 18. století jsou prameny díky povinnému vedení matrik úplnější a systematičtější.
Pokrevenství označuje vztah mezi osobami, které pocházejí z jediného předka (důležitý je pak stupeň pokrevenství). Příbuzenství (sešvagření) jsou vztahy vzniklé manželstvím (tj. vztahy k pokrevním příbuzným partnera).
Genealogické bádání vychází od jedince – příslušníka rodu buď jako ploditele (rodiče) nebo jako zplozeného (zrozeného), a podle toho zkoumá jeho vztahy buď k jeho předkům (ascendentům) nebo k jeho potomkům (descendentům).
Souhrn předků jednotlivce, se nazývá vývod. Vývod býval dříve hodnocen zejména po stránce právní, když šlo o nástupnictví na trůn, svěřenectví, dědictví apod. Neúplná část vývodu se nazývá průba. V dnešní době je vývod důležitou pomůckou v rodopisném zkoumání biologickém a sociologickém, ukazuje vlivy dědičnosti a znázorňuje vzájemné prostupování nejrozmanitějších vrstev společenských v jednotlivých rodech.
Potomstvo jednotlivce (páru jedinců) se nazývá rozrod, jde-li o všechny potomky po meči i po přeslici, nebo rodokmen, přihlíží-li se jen k potomkům mužských členů (t.j. k osobám obvykle stejného rodového jména).
Na počátku 21. století došlo k popularizaci genetické genealogie spočívající ve spojení genetického testování DNA s tradičními genealogickými postupy.[2]
Genealogické společnosti
První genealogická společnost vznikla po roce 1890 v Americe.[3]
Genealogové
Genealogové pracují pouze na základě živnostenského listu, ke svojí činnosti neskládají žádné zkoušky.[4] Většina genealogů nejsou vystudovaní historici, ale ke genealogii se dostali při sestavování rodokmenu jejich vlastní rodiny.[4]
Pro genealogy je nezbytná znalost paleografie, němčiny a alespoň základů latiny.[4]
Získávání informací
Většina genealogických informací se zaznamenává do rodokmenu, genealogové informace o předcích získávají hlavně z matričních knih archivů (např. SOA Praha, Národní archiv). Dále využívají pomůcky jako policejní přihlášky[5], soupisy poddaných, farní kroniky atd.
Přístup do matričních knih je podle § 25b zákona č. 301/2000Sb dostupný všem, v případě že uplynula doba 100 let od záznamu o narození, 75 let od záznamu knize manželství a 30 let v knize zemřelých.[6]
Odkazy
Reference
- Genealogy | anthropology. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2020-06-21]. Dostupné online. (anglicky)
- VANĚK, Daniel. Průvodce DNA testováním a genetickou genealogií. [s.l.]: Forenzní DNA servis, s.r.o. book s. Dostupné online. ISBN 978-80-904958-1-4. (česky) Google-Books-ID: 9qfhswEACAAJ.
- PROKOPOVÁ, Milada. Předky můžete najít i z obýváku, ale začněte raději hned, radí genealog. idnes.cz [online]. 27. listopadu 2016 10:17. Dostupné online.
- Genealog na rodokmenech nezbohatne, objevuje ale dosud neznámé fakty. novinky.cz [online]. 5. 3. 2010, 11:00. Dostupné online.
- Policejni prihlasky. digi.nacr.cz [online]. [cit. 2019-12-02]. Dostupné online.
- [email protected], AION CS-. 301/2000 Sb. Zákon o matrikách, jménu a příjmení. Zákony pro lidi [online]. [cit. 2020-12-03]. Dostupné online. (česky)
Literatura
- Peterka, Josef. Cesta k rodinným kořenům. Praha: Libri, 2006. ISBN 80-7277-307-0.
- Hlaváček, Ivan - Kašpar, Jaroslav - Nový, Rostislav. Vademecum pomocných věd historických. Jinočany: H&H, 1994. ISBN 80-85467-47-X. S. 119–128.
- PILNÁČEK, Josef. Staromoravští rodové. 5. vyd. (4. úplné). Brno : Ivo Sperát, 2011. 653 s. ISBN 978-80-904312-8-7.
- PILNÁČEK, Josef. Rody starého Slezska. 3. vyd. (2. úplné). Brno : Ivo Sperát, 2010. 433 s. ISBN 978-80-904312-3-2.
- PILNÁČEK, Josef. Občanské znaky. 1. vyd. Brno : Ivo Sperát, 2009. 197 s. ISBN 978-80-904312-1-8.
- PILNÁČEK, Josef. Neznámé rody a znaky staré Moravy. 2. vyd. Brno : Ivo Sperát, 2010. 125 s. ISBN 978-80-904312-2-5.
Související články
- Česká genealogická a heraldická společnost v Praze - český spolek podporující genealogii a další pomocné vědy historické
- GEDCOM - přenositelný standard pro ukládání dat genealogických programů
- Prosopografie - zkoumáním okruhu osob, s ohledem na původ, kariéru, či rodinné vztahy
- Seznam genealogického softwaru - stránka porovnávající genealogické programy
- MyHeritage - sociální síť zaměřená na rodinu a rodinné vztahy, která umožňuje svým uživatelům vytvářet online dostupný rodokmen
- WikiTree - svobodná sociální síť zaměřená na genealogii
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu genealogie na Wikimedia Commons
- Genealogie v České terminologické databázi knihovnictví a informační vědy (TDKIV)
- Jak sestavit rodokmen. Z informací, které jsou na internetu
- Genea.cz – rodopisný rozcestník
- České genealogické forum
- Česká genealogická a heraldická společnost
- WikiTree, otevřený projekt s cílem mapovat rodokmen celého lidstva