Gemmoterapie

Pupeny mandloně, surovina používaná při gemmoterapii.

Slovo gemmoterapie pochází z latinského „gemmae“, což znamená jak poupě, tak drahý kámen, což je narážka na zdánlivou stabilitu poupat v zimě a zároveň na jejich drahocennost.
Pol Henry byl první, kdo tvrdil, že meristém (rostlinná tkáň tvořená rychle se dělícími buňkami, která tvoří růstovou zónu rostlin) údajně obsahuje veškerou „informační energii“[6] ve vývoji stromů a že tato energie může léčit. Tuto léčebnou praxi nazval „fytoembryoterapií“, která se později stala gemmoterapií.[6] Tento název jí dal homeopat Max Tetau.[2][3][4]
V ČR se gemmoterapií nejdříve zabýval bylinář Rudol Franěc, později Josef A. Zentrich a ing. Jiří Janča.[7]

Pupen má u báze meristematickou zónu tvořenou nediferencovanými buňkami, které nevytvářejí fotosyntézu (nefunkční plastidy), které se ale v době prasknutí pupenu velmi rychle množí. Dokud je naživu, může meristém růst neomezeně dlouho a každý rok vytváří listy stromu (jedna z těchto rostlinných buněk může in vitro obnovit celou rostlinu).[2]

Podle Philippa Andriannea obsahují tyto pupeny veškerou „sílu rostliny“.[8] Embryonální buňky jsou ve fázi intenzivního množení buněk a obsahují více nukleových kyselin (genetické informace) než ostatní tkáně, obsahují minerální látky, stopové prvky, vitamíny a různé růstové faktory, jako jsou hormony (auxiny, giberelin) a enzymy, a také koncentrovanou minerální mízu, kterou strom nebo rostlina vytváří na jaře.[3][4]

Podle Pola Henryho gemmoterapie mobilizuje „potenciální biologické energie“[2] embryonálních prvků. Pupeny mají být skutečným koncentrátem informací, obsahující potenciál celého rostlinného organismu. Glycerinový macerát z lípy stříbrné (Tilia tomentosa) by tak měl mít jak sedativní účinky květů, tak depurativní a diuretické účinky dřeva. Podobně i pupen hlohu (Crataegus oxyacantha nebo Crataegus monogyna) má mít léčivé vlastnosti plodů (působení na srdeční sval) i květů (srdeční rytmus).[4]

Rozdíl mezi gemmoterapií a homeopatií

Poupě vinné révy

Poupě aloe pravé

Hlavní rozdílem v přípravě je ředění. Gemmoterapeutický preparát je ředěn zpravidla jen jednou, tedy naředěním matečné tinktury. Někteří výrobci ředí přípravky i vícekrát, zpravidla však maximálně 3krát. Oproti tomu homeopatický preparát je ředěn mnohonásobně vícekrát, minimálně do doby, kdy v roztoku již není přítomna chemická molekula.[6]

Gemmoterapie je od počátku neopodstatněná, protože její tvůrci a propagátoři nikdy nepředložili žádné důkazy o léčebné účinnosti.[5]

I když vědeckých poznatků o léčivých účincích rostlin stále přibývá, gemmoterapie dosud nebyla předmětem žádné seriózní vědecké publikace.
Nebyla předmětem žádné randomizované dvojitě zaslepené studie, jediné metody uznávané jako spolehlivé, ani nebyla publikována v uznávaném odborném časopisu.[5]

Gemmoterapie je propagována zejména na veletrzích věnovaných „wellness“, uprostřed koktejlu dalších pseudověd a „falešných léků“.[9]

V tradiční senegalské medicíně byly zaznamenány léčebné postupy, které sice používají odlišné metody přípravy, ale jinak jsou podobné, a to ještě před Pol Henryho koncepcí gemmoterapie: maceráty kořenů baobabu afrického a kořenů Cassia occidentalis k získání močopudných účinků, mladé listy a kořeny Terminalia laxiflora zbavené šťávy k léčbě kachexie a úplavice u Fulanů a Toucouleurů, trituraci kořenů a mladých semenáčků Prosopis africana k získání močopudných účinků nebo různá použití datlovníku Phoenix reclinata: kořeny u Wolofů a Lebousů proti bolestem žaludku, celá poupata nebo odvar u Bassarů proti únavě spojené s fyzickou námahou, mladé listy proti očním chorobám.[10]