Fu Jou-te

Fu Jou-te (čínsky pchin-jinem Fù Yǒudé, znaky 傅友徳; 132720. prosince 1394) byl čínský vojevůdce, jeden z předních generálů Chung-wua, prvního císaře říše Ming. Během povstání rudých turbanů, v němž byla říše Jüan vytlačena z Číny, zprvu bojoval v různých armádách, roku 1361 se přidal k Chung-wuovi. Sloužil v jeho vojsku, vedl armády, které roku 1371 dobyly S’-čchuan, o deset let později dobyl pro svého císaře Jün-nan. Poté sloužil střídavě na severní hranici a v Jün-nanu.

Fu Jou-te
Fu Jou-te, přelom 15. a 16. století, Národní muzeum ve Varšavě
Jiná jménaFu I-žen
Narození1327
Su-čou, An-chuej
Úmrtí20. prosince 1394
Zeměříše Ming
Povolánígenerál
Znám jakovojevůdce
Titulmarkýz z Jing-čchuan (潁川侯, 1370),
vévoda z Jing (潁國公, 1384)
Funkcetchaj-c' tchaj š'
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Fu Jou-te je čínské jméno, v němž Fu je příjmení.

Jména

Fu Jou-te používal zdvořilostní jméno I-žen (čínsky pchin-jinem Yìrén, znaky 益仁).

Život

Fu Jou-te pocházel ze Su-čou v severním An-chueji. V epidemii 40. let 14. století ztratil rodinu a pohyboval se pak na severu provincie An-chuej.[1] Roku 1351 se v Sü-čou přidal k povstání rudých turbanů. Roku 1355 přešel pod prapory sungského císaře Chan Lin-era. Stal se důstojníkem armády generála Li Si-si, aktivní v Šan-tungu a metropolitní oblasti. Po několika porážkách vojsko roku 1357 ustoupilo daleko na severozápad a roku 1358 do S’-čchuanu.[1] Fu, nespokojený s Liovým vedením ho opustil a dal se do služeb Ming Jü-čena. Zde se Fu cítil nedoceněný a poté, co Čchen Jou-liang roku 1360 svrhl a zabil Sü Šou-chueje a založil říši Chan, přestoupil k němu. Ani zde se nedočkal povýšení a tak v září 1361 přešel i se svým oddílem k Ču Jüan-čangovi.[1] Ču Jüan-čang byl tehdy generál povstaleckého státu Sung, od roku 1368 první císař říše Ming známý jako císař Chung-wu.

V Ču Jüan-čangovi našel Fu Jou-te velitele schopného ocenit jeho kvality.[1] Fu Jou-te byl výborný taktik, osobně statečný, vždy v čele vojsk.[2] Záhy zaujal významné postavení, sloužil pod generály Sü Taem a Čchang Jü-čchunem. Díky svému původu zapadl mezi Čuovy velitele, kteří vesměs pocházeli ze stejných vrstev společnosti i stejné oblasti.[1] Měl významný podíl na vítězstvích ve válkách s říší Chan v letech 1363–64, královstvím Wu (1366-67) a dobytí severní Číny na Mongolech v letech 1368–1370.[3] Při dobytí S’-čchuanu a Jün-nanu se osvědčil jako brilantní vojevůdce schopný vést velké kampaně. V listopadu 1370 byl jmenován markýzem z Jing-čchuan (潁川侯; Chung-wu tehdy jmenoval 6 vévodů a 28 markýzů).[2]

V tažení proti S’-čchuanu obdržel samostatné velení. V lednu 1371 armáda Tchang Chea a loďstvo Liao Jung-čunga útočily podél Jang-c’-ťiang, současně Fu s hlavními silami postupoval ze severu.[4] Chung-wuův plán byl překvapit ze severu nepřítele očekávajícího hlavní útok od východu podél Jang-c’-ťiang.[2] S’-čchuan byl dobyt bez větších obtíží[5] a Fu i Liao obdrželi od císaře pochvalu.[2] Nebyli však povýšeni na vévody, jak by za významné vítězné tažení zasluhovali.[6]

Poté Fu vítězně bojoval na severní hranici, vedl úspěšnou kampaň v Kan-su, budoval opevnění, učil císařovy syny vojenskému umění.[6] Roku 1381 se po selhání diplomatických jednání rozhodla mingská vláda silou připojit Jün-nan, dosud ovládaný Mongoly. Fu byl jmenován vrchním velitelem útočících vojsk, jeho zástupci Lan Jü a Mu Jing. K dispozici měl 300 tisíc vojáků, nepřítel zhruba třetinu.[7] Tažení bylo zahájeno na podzim 1381, v lednu 1382 padl Kchun-ming (hlavní město), v dubnu Ta-li. Mongolský místodržitel Jün-nanu Basalawarmi a jeho spolupracovníci spáchali sebevraždu ještě před pádem Kchun-mingu, velitelé v regionech však pokračovali v odporu. Fu zorganizoval provinční správu, ale drobná válka se protahovala.[6] Až v dubnu 1384 se Fu a Lan Jü mohli s částí armády vrátit. Fu byl povýšen na vévodu z Jing, Lan a další generálové byli odměněni finančně a menšími tituly.[8]

Roku 1385 byl Fu přidělen do Pekingu, ale už následující rok potlačoval povstání v Jün-nanu. V lednu 1387 byl jmenován zástupcem Feng Šenga pro tažení v Liao-tungu proti mongolskému náčelníku Nagačuovi.[9] V bojích vynikl, zatímco Feng byl za neuspokojivé výkony odvolán. Poté Fu převzal velení na severovýchod od Pekingu. V druhé polovině roku 1388 a roku 1389 ale už zase válčil s rebely v Jün-nanu. Od roku 1390 sloužil na severní hranici.[8]

V březnu 1392 požádal o téměř 1000 mu (cca 58 ha) půdy, na což císař reagoval hněvivým odmítnutím.[8] V březnu 1393 byl Lan Jü jako zrádce popraven, na popraviště ho následovali tisíce spřízněných osob. Koncem roku, 20. prosince 1394, Fu Jou-te zemřel, podle oficiálního prohlášení spáchal sebevraždu. Historikové jeho smrt spojují s úmrtím generálů Wang Piho a Feng Šenga během následujících dvou měsíců. Domnívají se, že se císař rozhodl odstranit možné hrozby svému nástupci. Fu byl z těchto tří nejvíce želen, kvůli jeho úspěšné kariéře a věrnosti.[10]

Fu Jou-teova dcera se roku 1391 stala jednou z vedlejších manželek Ču Ťi-siho, nejstaršího syna Ču Kanga, třetího syna Chung-wua. Jeho syn Fu Čung (傅忠) dostal za ženu devátou dceru Chung-wua, princeznu Šou-čchun (壽春公主, sňatek 1386, zemřela 1388). On i druhý Fu Jou-teův syn Fu Žang (傅讓) byli důstojníky, ani jeden zřejmě nepřežil otce.[10]

Reference

  1. GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. ISBN 0231038011, ISBN 023103833X. Heslo Fu Yu-te, s. 466. (anglicky) Dále jen Goodrich].
  2. Goodrich, str. 467.
  3. Goodrich, str. 466–467.
  4. DREYER, Edward L. Early Ming China: A Political History. Stanford: Stanford University Press, 1982. 315 s. Dostupné online. ISBN 0-8047-1105-4. S. 73. (anglicky)
  5. LANGLOIS, JR., John D. The Hung-wu reign, 1368–1398. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [dále jen Langlois]. ISBN 0521243327. S. 125–126. (anglicky)
  6. Goodrich, str. 468.
  7. Langlois, str. 143–146.
  8. Goodrich, str. 469.
  9. Langlois, str. 157.
  10. Goodrich, str. 470.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.