Friedrich Max Müller

Friedrich Max Müller (6. prosince 182328. října 1900), spíše znám jako Max Müller, byl německý filolog, lingvista a orientalista, jeden ze zakladatelů indologie. Zásadním způsobem se zasadil o vytvoření religionistiky. Byl vydavatelem padesáti svazkového díla Sacred Books of the East a rozsáhlé práce Sacred Books of the Buddhist.

Friedrich Max Müller
Friedrich Max Müller (1883)
Rodné jménoFriedrich Max Müller
Narození6. prosince 1823
Desava
Úmrtí28. října 1900 (ve věku 76 let)
Oxford
Povoláníjazykovědec, knihovník, náboženský historik, historik, překladatel, vysokoškolský učitel, mytograf a spisovatel
NárodnostNěmci
Alma materLipská univerzita (do 1843)
Stará Mikulášská škola
Tématafilologie a orientalistika
OceněníPrix Volney (1849)
Prix Volney (1862)
Maxmiliánův řád pro vědu a umění (1875)
Řád za zásluhy v oblasti umění a věd
Manžel(ka)Georgina Adelaide Grenfell (od 1859)
Georgina Adelaide Grenfell
DětiBeatrice Stanley Muller[1]
Mary Emily Müller[2]
RodičeWilhelm Muller[1]
PříbuzníMax Christian Hamilton Colyer-Fergusson[1], Mary Adelaide Somes Colyer-Fergusson[1], William Porteous Colyer-Fergusson[1], Thomas Riversdale Colyer-Fergusson[1], Phillis Katherine St. Ledger Colyer-Fergusson[1] a Beatrice Helen Valentine Colyer-Fergusson[1] (vnoučata)
Podpis
multimediální obsah na Commons
původní texty na Wikizdrojích
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život a dílo

Müller se narodil v německém městě Dessau. Jeho otec, Wilhelm Müller, učil na gymnáziu a je znám coby romantický básník. Jeho matkou byla Adelheide Müllerová.

Roku 1840 nastoupil na Lipskou univerzitu, kde začal studovat klasické jazyky, zejména pak sanskrt. Již roku 1843 promoval a nastoupil na univerzity v Berlíně a Paříži, kde začal se studiemi antropologie a psychologie. V roce 1844 publikoval svou první práci, překlad Hitópedáši, indických pohádek. Roku 1847 se vydal do Londýna, kde začal pracovat na překladu Rgvéda Samhity. O rok později začal působit na univerzitě v Oxfordu, kde působil po zbytek svého života; od roku 1854 jako profesor. Zasloužil se o tamější založení nových oborů – srovnávací religionistiky, srovnávací mytologie a srovnávací filologie.

V roce 1867 vydal první díl práce Chips from a German Workshop. Tato kniha je považována za stěžejní moment v historii srovnávací religionistiky. Datum jejího vydání se často uvádí jako vznik religionistiky jakožto nového vědního oboru. V roce 1870 uspořádal sérii čtyř přednášek, ve kterých se snažil vytvořit koncepci, jak by měla nově se formulující věda, tedy religionistika, vypadat. Přednášky měly obrovský ohlas a vzhledem k tomu, že ne vždy se posluchači vešli do sálu, musel některé přednášky opakovat. Celá série pak byla vydaná knižně v roce 1873 pod názvem Introduction to the Science of Religion (Úvod do religionistiky). Kniha je vůbec prvním úvodem do religionistiky vůbec.

Müller viděl úzkou spojnici mezi jazykem a náboženstvím. Podle něj si člověk začal pojmenovávat přírodní síly, které jej převyšovaly a ze kterých měl strach. Tím, že dostanou jméno, změní se i vztah člověka k těmto silám a postupně se pojmenované přírodní síly změní v bohy, tedy nomina se mění v numina.

Seznam teorií vzniku lidské řeči

V roce 1861 publikoval Max Müller seznam teorií vzniku lidské řeči:[3]

  • Portrét Friedricha Maxe Müllera
    haf haf – teorie podle níž se řeč vyvinula z citoslovcí, které imitují zvuky přírody. Za jejího autora označil německého filosofa Johanna Gottfrieda Herdera a na tento koncept již dříve také sázel Gottfried Wilhelm Leibniz,[4]
  • fuj fuj – teorie podle níž, jak uváděl také Condillac, je napodobování faktem jazyka a předcházet mu musela emotivní fáze; první slova vznikala ve formě citoslovcí a výkřiků emotivního afektu, kde jako spouštěč fungovaly prožitky bolesti, libosti, překvapení atd.,[4]
  • bim bam – teorie podle níž všechny objekty přirozeně rezonují a určitým způsobem se v člověku ozývají prostřednictvím prvotních slov. Otto Jespersen se domníval, že jazyku předcházelo vědomí harmonie,[4]
  • hej rup – teorie podle níž řeč vzešla ze zpěvů, které doprovázely a rytmizovaly kolektivní činnost,[4]
  • la-la-la – teorie, která nebyla součástí Müllerova seznamu. Ivan Fónagy předpokládal, že protojazyk se shoduje s expresí hravosti v podobě žvatlání kojenců.[4]

Většina odborné veřejnosti považuje tyto teorie za naivní a nevýznamné.[5][6] Problematický je jejich přílišný mechanistický charakter.

Bibliografie

  • 1844 – Hitopadesa. Eine alte indische Fabelsammlung aus dem Sanskrit zum ersten Mal ins Deutsche übersetzt
  • 1849–1873 – Rig-Veda Samhitá 1-6
  • 1855 – The Languages of the Seat of War in the East
  • 1855 – Rig-Veda Pratisakhya
  • 1856–1869 – The German Classics from the Fourth to the Nineteenth Century 1-2
  • 1859 – A History of Ancient Sanskrit Literature So Far As It Illustrates the Primitive Religion of the Brahmans
  • 1864 – Lectures on the Science of Language 1-2
  • 1866 – A Sanskrit Grammar for Beginners
  • 1867–1875 – Chips from a German Workshop 1-4
  • 1873 – Introduction to the Science of Religion
  • 1883 – India, What can it Teach Us?
  • 1884 – Biographical Essays
  • 1887 – The Science of Thought
  • 1899 – Six Systems of Hindu Philosophy
  • 1889 – Natural Religion
  • 1891 – Physical Religion
  • 1892 – Anthropological Religion
  • 1897 – Contributions to the Science of Mythology
  • 1899 – The Six Systems of Indian Philosophy

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Origin of language na anglické Wikipedii.

  1. Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  2. Kindred Britain.
  3. Müller, F. M. 1996 [1861]. The theoretical stage, and the origin of language. Lecture 9 from Lectures on the Science of Language. Reprinted in R. Harris (ed.), The Origin of Language. Bristol: Thoemmes Press, ss. 7–41.
  4. OUŘEDNÍK, Patrik. Svobodný prostor jazyka. První. vyd. Praha: Torst, 2013. 356 s. S. 168.
  5. Firth, J. R. 1964. The Tongues of Men and Speech. London: Oxford University Press, ss. 25–6.
  6. Stam, J. H. 1976. Inquiries into the origins of language. New York: Harper and Row, s. 243–44.

Literatura

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.