Franz Schuhmeier

Pocházel z dělnické rodiny. V dětství byl dán na výchovu ke svému strýci, který provozoval drožkařství, a musel zde vykonávat těžkou práci. V roce 1877 se začal učit cizlérem, ale pro zranění pravého oka se nemohl řemeslu věnovat. Krátce pracoval jako pomocný dělník v knihvazačství. Odešel pak na vandr do Slezska, kde pobýval po dva roky u své babičky. V roce 1882 se vrátil do Vídně a nastoupil do papírenského závodu Goppold & Schmiedel. Sám se vzdělával. Od roku 1884 se angažoval v dělnickém hnutí a Sociálně demokratické straně Rakouska. Zpočátku patřil k radikálnímu, anarchistickému křídlu, ale postupně se dostával na reformistické, umírněné pozice. Byl jedním z hlavních stoupenců sjednocení dosud roztříštěné sociální demokracie. Ve čtvrti Ottakring založil kuřácký klub, který ve skutečnosti fungoval jako jeden z hlavních dělnických spolků ve Vídni. V roce 1888 byl pro své aktivity na několik týdnů uvězněn, takže se nemohl účastnit Hainfeldského sjezdu sociální demokracie. Z politických důvodů byl zatčen více než desetkrát, naposledy ještě v roce 1900. Kuřácký klub byl pak vystřídán spolkem Apollo v Neulerchenfeldu, na jehož založení se podílel a který v letech 1890–1893 vedl. Mezitím dal roku 1889 výpověď v továrně Goppold & Schmiedel a věnoval se následně již jen politické a veřejné činnosti.[1]

Od roku 1891 byl vydavatelem a od roku 1893 i šéfredaktorem listu Volkstribüne, který byl stranickým orgánem sociální demokracie v Dolních Rakousích. V letech 1894–1896 se podílel na reorganizaci vídeňské Všeobecné dělnické nemocniční pokladny. V 90. letech se také zasadil o výstavbu lidového domu v Ottakringu, který byl centrem sociální demokracie a kde se pořádaly vzdělávací kurzy. Od roku 1896 byl stranickým tajemníkem sociální demokracie na celostátní úrovni. V roce 1898 ovšem na tuto funkci rezignoval. Profiloval se jako dobrý řečník, byl nazýván lidovým tribunem z Ottakringu (Volkstribun von Ottakring). V roce 1900 byl zvolen do vídeňské obecní rady společně s Jakobem Reumannem coby první sociální demokraté v obecní samosprávě. Zpočátku se na vídeňské radnici profiloval konsensuálně a snažil se o dohodu s křesťanskými sociály (Karl Lueger). V roce 1900 dokonce Schuhmeier a Reumann v rozporu se stranickou linií hlasovali pro křesťansko sociální návrh obecního rozpočtu, ale pak, když Lueger nenaplnil sliby ohledně demokratizace volebního práva, tuto kompromisní politiku ukončili.[1]

Na počátku 20. století se zapojil i do celostátní politiky. Ve volbách do Říšské rady roku 1901 získal mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor) za všeobecnou kurii, obvod Vídeň, XVI. – XIX. okres. Uspěl i ve volbách do Říšské rady roku 1907, konaných poprvé podle všeobecného a rovného volebního práva, kdy byl zvolen za obvod Dolní Rakousy 26. Usedl do poslanecké frakce Klub německých sociálních demokratů. Mandát obhájil i ve volbách do Říšské rady roku 1911.[2] Krátce po volbách ale rezignoval a ještě během roku 1911 ho nahradil Albert Sever.[3] V Říšské radě se zaměřoval na školskou tematiku a otázku volebního práva. Patřil rovněž k vojenským expertům své strany. Vystupoval proti vojenským prohřeškům a v roce 1907 na základě jeho kritiky rezignoval předlitavský ministr zeměbrany Julius von Latscher-Lauendorf. Dvakrát byl zvolen do rakousko-uherských parlamentních delegací.[1]

V rámci sociální demokracie se v době před světovou válkou profiloval jako stoupenec národního křídla, které bylo orientováno proněmecky a republikánsky. Byl oblíbený mezi členskou základnou, ale někteří straníci ho označovali za populistu.[1]

Od roku 1910 byl poslancem Dolnorakouského zemského sněmu.[1]

V únoru 1913 byl zabit při atentátu, když se vracel z agitační cesty v Stockerau. Vrah Paul Kunschak byl bratrem křesťansko sociálního politika Leopolda Kunschaka.[1]