Karl Rechbauer

Jeho otcem byl stavovský úředník. Karl vystudoval v letech 1833–1839 práva a státovědu na univerzitě ve Štýrském Hradci, kde roku 1838 získal titul doktora práv. Sloužil do roku 1845 u komorní prokuratury a od roku 1846 působil jako advokát. Během revolučního roku 1848 byl vyslán jako reprezentant univerzity ve Štýrském Hradci na prozatímní Štýrský zemský sněm. V letech 1850–1852 zasedal v obecní radě v Štýrském Hradci. Během neoabsolutistického období se stáhl z politického a veřejného života. Do obecní rady v Štýrském Hradci usedl opět roku 1859. Byl pověřen vypracováním nového obecního statutu. Od roku 1859 působil jako dvorní a soudní advokát ve Štýrském Hradci.[1][2]

Po obnovení ústavní vlády se zapojil do vrcholné politiky. Od roku 1861 zasedal opět v obecní samosprávě v Štýrském Hradci.[2] Od roku 1861 až do roku 1885 byl rovněž poslancem Štýrského zemského sněmu.[1] Zemský sněm ho roku 1861 delegoval i do Říšské rady (tehdy ještě volené nepřímo) za Štýrsko (kurie městská, obvod Štýrský Hradec).[3] K roku 1861 se uvádí jako advokát, bytem ve Štýrském Hradci.[4] Zemský sněm ho do Říšské rady delegoval za týž obvod opět roku 1867, 1870 a 1871. Uspěl i v prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873, kdy byl zvolen za městskou kurii, obvod Štýrský Hradec. Mandát zde obhájil ve volbách do Říšské rady roku 1879.[3] V období let 1873–1879 byl předsedou Poslanecké sněmovny Říšské rady.[1] Na jaře 1881 kandidoval opět na předsedu Poslanecké sněmovny Říšské rady, ale ve volbě získal 146 hlasů, zatímco polský protikandidát Franciszek Jan Smolka jich obdržel 184 a porazil tak Rechbauera.[5]

Profiloval se jako příslušník německorakouské liberální levice (takzvaná Ústavní strana, liberálně a centralisticky orientovaná, odmítající federalistické aspirace neněmeckých etnik),[1] respektive z ní vzešlé frakce německých autonomistů.[2] V roce 1868 se stal předsedou spojeného poslaneckého klubu německých liberálů a levice.[1] V říjnu 1879 je zmiňován na Říšské radě coby člen mladoněmeckého Klubu sjednocené Pokrokové strany (Club der vereinigten Fortschrittspartei).[6] V roce 1881 pak spoluzakládal parlamentní frakci Sjednocená německá levice, do které se spojil klub Německé pokrokové strany a staroněmecký Klub levice. Podporoval rakousko-uherské vyrovnání roku 1867 i s ním související přijetí liberálních zákonů (tzv. prosincová ústava). Byl smířlivý vůči snahám neněmeckých národností. Prosazoval reformu Říšské rady a decentralizaci politického systému při zachování ochrany etnicky německé populace. Odmítal klerikální vlivy na politiku.[1]