Františkánský klášter (Plzeň)

Založení původně minoritského kláštera spadá do doby založení samotného města Plzně králem Václavem II., tedy brzy po roce 1295. V jihovýchodní části nově vznikajícího města na prostoru přiléhajícímu k městským hradbám roste současně klášterní kostel i budovy konventu. Nejstarší jsou zdi pětiboce uzavřeného presbytáře a východní část trojlodí vznikající kolem roku 1300,[1] později je budováno trojlodí a mezilodní arkády. K zaklenutí presbytáře a trojlodí dochází po roce 1350. Po jižní straně kostela vniká klausura, východní část ambitu byla zaklenuta kolem roku 1360, ostatní části do roku 1380.[2]

Během husitských válek (r. 1419) byli minorité na popud husitského radikálního kněze Václava Korandy, působícího v Plzni, z kláštera vyhnáni. Po několika měsících se ovšem mohli opět navrátit. Během obléhání Plzně husitským vojskem v letech 1433–34 vznikl požár, při němž byl klášter poškozen. Díky různým darům a odkazům klášteru byla umožněna postupná oprava trvající téměř padesát let. Roku 1460 převzali klášter z rozkazu papeže Pia II. františkáni.

Roku 1618 během obléhání Plzně vojskem českých stavů pod velením knížete Mansfelda byl klášter opět poškozen. Během 17. a 18. století byl klášter postupně opravován přestavován a rozšiřován. Ještě na konci 16. století vzniká věž kostela a roku 1611 je přistavěna kaple Nejsvětější Trojice. Na konci 17. století vzniká křídlo pro novice a při severní lodi kostela kaple svatého Antonína, jejichž autorem je italský barokní stavitel Jakub Auguston starší. Později v Plzni působí i jeho synovec Jakub Auguston mladší, jenž je autorem západního průčelí klášterního kostela (1722–24). V této době bylo zřejmě také mnišské společenství největší.

Během josefínských reforem ušla komunita zrušení, došlo však k redukci početního stavu, který pak neustále klesal.[3] K dalším opravám došlo na konci 19. století a ve 30. letech 20. století.

Mnišská komunita byla zrušena v rámci Akce K (nezákonná násilná likvidace klášterů a mužských katolických řeholních řádů) v dubnu roku 1950. Za socialismu sloužily objekty nejdříve jako domov mládeže, později Západočeskému muzeu v Plzni. Po změně režimu v roce 1989 byl klášter vrácen římskokatolické církvi, která v roce 1994 zahájila postupnou obnovu zchátralé stavby[4] dle návrhu architekta Jana Soukupa.

Dnes slouží nejzajímavější části kláštera Muzeu církevního umění plzeňské diecéze. Ostatní prostory slouží farnosti u katedrály sv. Bartoloměje, plzeňskému biskupství a jsou zde služební byty pro osoby vedení diecéze a řeholní sestry.[5]

Křížová chodba na čtvercovém půdorysu je na každé straně zaklenuta šesti čtvercovými poli křížové klenby mimo polí koutových. Ve východním rameni ambitu se žebra hruškového tvaru sbíhají na vnější straně do ostrých patiček, zatímco při přilehlé okenní stěně přímo vyrůstají ze stejně profilovaných svazků na soklících.[8] V ostatních ramenech chodby, jsou klenební žebra svedena do zdi pouze pomocí ostrých patiček bez konzol. Svorníky v křížení žeber se objevují pouze v některých klenebních polích a mají zčásti tvar štítků, zčásti jsou kruhové, profilované.[8] Ambit obklopuje čtercový rajský dvůr, do nějž ústí lomená okna ve východním křídle s profilovaným výžlabkem,[9] ze západního křídla je rajský dvůr přístupný sedlovým portálem. V jižní části ambitu se nachází pozdně gotická bohatě zdobená kazatelna z roku 1543 a také malé skriptorium (místo pro písaře knih). Na několika místech se dochovaly pozdně gotické fresky.

Z východního křídla ambitu lze třemi lomenými portály vstoupit do kapitulní síně kláštera čtvercového půdorysu, na niž pak navazuje presbytář kaple svaté Barbory. Toto spojení kapitulní síně a kaple, zde kaple svaté Barbory, je poměrně neobvyklé. Síň je zaklenuta hvězdovou klenbou o osmi polích doplněných o úseky koutových žeber na střední osmiboký pilíř, do něhož přímo nabíhají klenební žebra.[10] V rozích jsou žebra hruškovcového profilu ukončena jednoduchými geometricky tvarovanými konzolami. Ostatní žebra končí ve stěně opět v ostrých patičkách. Tato klenba však pochází až z roku 1460, původní klenba pravděpodobně stejného charakteru z druhé poloviny 14. století byla zničena při požáru během husitských válek. V presbytáři se však dochovala klenba původní, tvoří ji jedno pole obdélníkové, křížově klenuto, a pětiboký závěr. Kaple je osvětlena třemi dvoudílnými lomenými okny s jednoduchou kružbou, stejná okna z východní strany osvětlují také kapitulní síň.

Presbytář je od lodi oddělen triumfálním lomeným obloukem, na jehož hruškovcovou profilaci s pásky a výžlabky navazují oblé klenební přípory lodi.[11] Na stěnách a klenebních polích kapitulní síně se dochovaly pozdně gotické výjevy ze života svaté Barbory z doby po roce 1460. Kaple i presbytář jsou osvětleny dvojdílnými lomenými okny.

Klášter dále zahrnuje prostor refektáře, jenž byl přestavěn do barokní podoby roku 1697, na refektář navazovala kuchyně. Do úprav v 18. století byla kuchyně jednotnou prostorou s jehlancovým sopouchem nad celým půdorysem.[12] Během barokních úprav vzniká též křídlo noviciátu.

Františkáni se do Plzně vrátili v roce 1996, kdy se malá komunita usadila na přání biskupa Františka Radkovského v bytě na sídlišti Vinice. V pozdější době byl zakoupen objekt někdejší školky na sídlišti Lochotín. Tento objekt byl adaptován na pastorační centrum, pro nějž se vžil název „Domeček“, jehož součástí je i budova konventu, kde v současné době žijí tři františkánští řeholníci.

• 
  Ambit s expozicí diecézního musea
• 
  Skriptorium, místo pro písaře knih
• 
  Kaple sv. Barbory (asi 1350–1460)
• 
  Madona z Lochotína, kolem 1510
• 
  Kostel Nanebevzetí Panny Marie
• 
  Portál v presbytáři vedoucí do kaple Nejsvětější trojice
• 
  Klášterní ambit – jižní křídlo
• 
  Klášterní ambit – východní křídlo
• 
  Kazatelna v jižní části ambitu
• 
  Rajský dvůr
• 
  Kapitulní síň
• 
  Kaple svaté Barbory
• 
  Pohled na klášterní areál z východu
• 
  Pohled na klášterní areál ze západu