František Servít

Narodil se 7. září 1848 v Modlíkově č. 23 jako syn domkáře Jana Servíta (1813-1868) a jeho manželky Kateřiny roz. Prokešové (1820-1901).[1][3] Po maturitě na gymnáziu v Německém Brodě vystudoval v letech 1871–74 klasickou filologii na pražské univerzitě; jako výborný student a sirotek byl osvobozen od školného.[3] Roku 1874 složil zkoušky pro učitelství latiny a řečtiny.[3]

V letech 1874–77 vyučoval jako suplent latinu, češtinu, řečtinu a dějepis na malostranském obecním gymnáziu.[3][4] V následujícím školním roce se přestěhoval do Jihlavy, kde na německém gymnáziu, rovněž jako suplent, vedl hodiny češtiny a dalších předmětů v českém jazyce pro české i německé studenty.[5] V letech 1879–82 se vrátil do Prahy, nejprve na akademické gymnázium, poté na nově zřízené gymnázium v Žitné ulici.[3] Roku 1882 byl přeložen do Jičína[6] a v roce 1893 na Král. Vinohrady.[7] V létě 1910 odešel do výslužby[3] a následujícího roku mu byl udělen titul školního rady.[8]

Účastnil se veřejného života. V první polovině 70. let několikrát přednášel v Jednotě českých filologů, např. o attických soudech (1872),[9] Horatiově epištole Ad pisones (1872),[10] 15. zpěvu Iliady (1873, 1874)[11][12] a o domácím životě Athéňanů a Spartánů (1874).[13] Na konci roku 1873 se stal zatímním administrátorem nově zakládaného „Časopisu pro filologii a methodiku“[14][p 1] a v říjnu 1874 byl v tomto sdružení zvolen náměstkem starosty Františka Velišského.[15] V ženském výrobním spolku přednášel o základech mravnosti (1872).[16] V letech 1873, 1875 a 1876 byl zmiňován jako starosta pražského spolku akademiků „Sázavan“, jehož cílem bylo napomoci kulturnímu povznesení obyvatel na Čáslavsku a Jihlavsku pořádáním přednášek a zakládáním knihoven.[17][18][19] Později byl v Jičíně i na Vinohradech funkcionářem spolků na podporu nemajetných studentů.[3] Roku 1916 vložil 1000 korun na V. rakouskou válečnou půjčku.[20]

Zemřel 1. listopadu 1923 v Praze-Vinohradech čp. 425[2] (dnes Americká 425/37, 120 00 Praha 2). Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.[2]

Byl autorem prvního knižně vydaného českého překladu Euklidových Základů (díky čemuž je – ač filolog – někdy také řazen mezi matematiky). Jeho překlad vycházel nejprve v letech 1903–1907 na pokračování ve výročních zprávách vinohradského gymnázia a v roce 1907 též jako celek knižně nákladem Jednoty českých mathematiků.[21] Určitým paradoxem je, že první návrh překladu vypracoval již r. 1887 mnohostranně vzdělaný Josef Smolík, mj. autor učebnic matematiky, ale komise Jednoty jeho vydání s nepříliš přesvědčivými argumenty zamítla, rukopis skončil zapomenutý v Národním muzeu a další autoři z něj nevycházeli. Téměř souběžně se Servítem vydal překlad první knihy také František Fabinger ve výroční zprávě smíchovského gymnázia (r. 1903), ale v dalších dílech už nepokračoval. Prvenství tak patří Servítovi. V úvodu děkuje za pomoc Josefu Bernhardovi (1848–1909), řediteli vinohradského gymnázia.[21] Roku 2012 vyšla tato kniha v reedici s komentářem Petra Vopěnky.[22]

V letech 1912–13 sepsal soubor učebnic Přípravy k básním Horatiovým.[22]

• 13. února 1878 se v pražském kostele sv. Jindřicha oženil s Aloisií Dlouhou[23] (1850–1920).[3]
  • Měli syna Bohumila, který jako student gymnázia zemřel předčasně na tuberkulózu, a dceru Marii, která pracovala jako modistka a zemřela bezdětná.[3]
• Bratr Josef (1850–1936) převzal po otcově smrti jako osmnáctiletý vedení rodinného hospodářství. Z jeho sedmi dětí se Alois Servít (1882-??) stal učitelem nejprve v Kamenném Přívoze, později v Praze-Vinohradech. Stýkal se se strýcem Františkem a zachytil vzpomínky na něj v rodinné kronice. Velmi se proslavili jeho dva synové (tj. Františkovi prasynovci) – neurolog Zdeněk Servít (1913–1986) a profesor stavební fakulty ČVUT Radim Servít (1921-1984).[21]