František Neubauer

Jeho otcem byl stavitel Jan Neubauer. František se rovněž vyučil stavitelem a převzal rodinnou firmu ve Vlašimi, podílel se i na stavbě železničních tratí. V roce 1851 postavil ve Vlašimi zájezdní hostince U Karla IV. V roce 1858 jeho firma (Houdek a Neubauer[5]) postavila vlašimskou synagogu. Zbudoval také novou školu a chudobinec a podílel se na regulaci řeky Blanice.[4]

V období let 1861–1864 a 1870–1883 zastával funkci starosty Vlašimi. Zároveň dlouhodobě předsedal místní záložně (postavil pro ni i v letech 1872–1873 nové sídlo).[4] Byl také okresním starostou.[5]

V 70. letech 19. století se zapojil do zemské i celostátní politiky. V doplňovacích volbách roku 1874 byl zvolen na Český zemský sněm v kurii venkovských obcí (obvod Benešov – Neveklov – Vlašim).[7] V rámci tehdejší politiky české pasivní rezistence ale křeslo nepřevzal, byl pro absenci zbaven mandátu a následně manifestačně zvolen v doplňovacích volbách roku 1875,[8] doplňovacích volbách roku 1876[9] a doplňovacích volbách roku 1877.[10] Uspěl za svůj obvod i v řádných volbách roku 1878.[11] Mandát obhájil i ve volbách roku 1883.[12]

Zasedal také v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kam byl zvolen ve volbách do Říšské rady roku 1873 za kurii venkovských obcí, obvod Něm. Brod, Polná, Ledeč atd. Z politických důvodů (pasivní rezistence) se ovšem nedostavil do parlamentu, čímž byl jeho mandát i přes opakované zvolení prohlášen za zaniklý. Opětovně byl za týž obvod zvolen ve volbách do Říšské rady roku 1879. Setrval zde do své smrti.[13]

Patřil k staročeské straně (Národní strana).[14] Po volbách v roce 1879 se na Říšské radě připojil k Českému klubu (jednotné parlamentní zastoupení, do kterého se sdružili staročeši, mladočeši, česká konzervativní šlechta a moravští národní poslanci).[15]

Před smrtí onemocněl duševní chorobou a již během posledních měsíců zasedání Říšské rady jevil příznaky pomatenosti. Objevovaly se u něj známky slavomamu. Nemoc postupovala rychle a v roce 1883 již se Neubauer nemohl zúčastňovat zasedání zemského sněmu. Byl následně dopraven do ústavu pro choromyslné v Döblingu u Vídně. Zde zemřel v listopadu 1883. Jeho ostatky pak byly pohřbeny v domovské Vlašimi[6].[4][5]