František Kohlíček

Dne 9. července 1939 byl v Římě vysvěcen na kněze.[2] Po působení v Příbrami a na pražských Vinohradech se v roce 1947 stal vicerektorem pražského kněžského semináře. Po nástupu totality v roce 1950 byl společně s dalšími duchovními zatčen a bezdůvodně odsouzen k 18 letům vězení. Strávil deset roků v komunistických věznicích a další desetiletí komunistické persekuce na „svobodě“.[3]

V sedmdesátých letech působil ve farnosti u kostela sv. Antonína Paduánského v pražských Holešovicích. Jeho hlavní iniciativou byla péče o děti a mládež a práce v rámci hnutí Fokoláre. Tyto jeho aktivity se úzce prolínaly s činností tzv. podzemní církve. V roce 1983 byl z Prahy přeložen do Chválenic u Plzně ve snaze znemožnit mu kontakt s aktivními složkami církve.

V roce 1990 se vrátil do Prahy a to do farnosti v Karlíně, kde dosloužil až do své smrti v 92 letech. Pohřben je ve svém rodném Buštěhradě.

Přesně v okamžiku jeho smrti vysílala Česká televize jeho biografický medailonek z cyklu „Příběhy bezpráví“ (alternativně označováno „Příběhy železné opony“).[4] V roce 2010 byl vydán jeho životopis v knižní podobě.[5]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu František Kohlíček na Wikimedia Commons