Frank Foley

Frank Foley se narodil jako třetí syn Isabelly a Andrewa Wooda Foleyho. Jeho otec se narodil v Tivertonu (Tiverton, Devon, Anglie), byl povoláním železniční dělník,[4] jeho rodina nejspíše pocházela z města Roscommon v Irsku a její kořeny sahaly až do počátku 18. století. Poté, co Frank Foley navštěvoval místní školy v hrabství Somerset, získal stipendium na Stonyhurst College v Lancashire, kde byl vzděláván jezuity.[5] Poté odešel do katolického semináře ve Francii, kde měl studovat na kněze, ale přešel do Université de France v Poitiers, kde se věnoval klasickým studiím.[6][p 1] Tam také přehodnotil svůj postoj ke kněžskému povolání a místo této varianty se rozhodl pokračovat v kariéře akademické. Na svých četných cestách po Evropě dosáhl schopnosti plynně hovořit jak ve francouzském tak i německém jazyce.

V době vypuknutí první světové války byl Frank Foley studentem filozofie v Hamburku. Jako britskému občanovi mu v Německu hrozilo zatčení nepřátelskou mocí. Situaci vyřešil tak, že uprchl do přístavního města Emden, jenž leží na řece Emži v Dolním Sasku na severozápadě Německa. Odtud se pak s pomocí nějakého rybáře dostal do neutrálního Holandska a následně se pak ve své domovské zemi připojil k britské armádě.

Nakonec Frank Foley absolvoval Královskou vojenskou akademii v Sandhurstu (Royal Military Academy Sandhurst, zkráceně RMAS) a dne 25. ledna 1917 byl přidělen jako druhý poručík (second lieutenant) k Hertfordshirskému pluku (Hertfordshire Regiment).[7] Dne 20. září 1917 byl dočasně ustanoven kapitánem, když velel pěchotní rotě 1. praporu Hertfordshirského pluku.[8] Později byl zařazen k 2./6. praporu Severního Staffordshirského pluku (zde byl zmiňován v oficiálních vojenských hlášeních).[9][10]

Již v hodnosti druhého poručíka byl Frank Foley poslán na západní frontu, kde byl těžce zraněn. Po svém zotavení se stal zpravodajcem a převzal dohled nad špionážní sítí ve Francii, Belgii a Nizozemsku (viz dále).

Příběhu o jeho útěku z Německa jakož i jeho jazykových schopností si všiml někdo z Válečného úřadu.[p 2] Frank Foley byl povzbuzen v tom, aby se ucházel o místo ve zpravodajském sboru.[11] Dne 25. července 1918 byl Foley povýšen na poručíka.[12] V červenci roku 1918 se Foley stal součástí malé zpravodajské jednotky, která měla na starosti nábor a provozování agenturních sítí složených z tajných agentů ve Francii, Belgii a Nizozemsku. Po příměří (11. listopadu 1918; konec 1. sv. války) působil Foley krátkou dobu v mezistátní spojenecké vojenské kontrolní komisi v Kolíně nad Rýnem. Dne 19. dubna 1920 se vzdal své dočasné hodnosti kapitána,[13] ale přesto v prosinci následujícího roku (1921) odešel z aktivní služby v armádě (do zálohy) s hodností kapitána.[14]

Po skončení práce v mezistátní spojenecké vojenské kontrolní komisi mu bylo následně nabídnuto místo pasového kontrolního důstojníka na britské diplomatické misi v hlavním městě Německa v Berlíně, jenž bylo ale krytím Foleyho hlavních povinností, které vyplývaly z jeho funkce vedoucího berlínské pobočky britské tajné zpravodajské služby (MI6).[15] Během dvacátých a třicátých let dvacátého století (přesněji v letech 1922 až 1939)[1] byl Foley úspěšný jak v náboru agentů, tak i při získávání klíčových podrobností zpravodajského charakteru o aktivitách německého vojenského výzkumu a vývoje.[11]

Za pasovým oddělením britského velvyslanectví v Berlíně se skrývalo operační středisko MI6. Původním předmětem Foleyovy pozice bylo sledování pohybu a aktivit sovětských vyzvědačů a agitátorů ve střední Evropě. Ve 30. letech 20. století se Foleyova práce zaměřila na stále agresivnější politiku jeho hostitelské země – Německa.

Zatímco mnozí odsoudili a kritizovali nacistické diskriminační zákony, Frank jednal. S malým ohledem na svou osobní bezpečnost zaujal postoj proti zlu. Přestože se Frank vystavil významnému osobnímu riziku, rozhodl se pomoci. Věděl, jak zlé důsledky by mělo, pokud by byl chycen.

—Vedoucí MI6 Alex Younger, O Franku Foleyovi, [1]

Frank Foley je primárně označován jako Britský Schindler (British Schindler). V roli pasového kontrolního důstojníka pomáhal tisícům Židů uprchnout z nacistického Německa. U mezinárodního tribunálu (v roce 1961), před nímž stál německý nacistický funkcionář a válečný zločinec, jeden z hlavních organizátorů holocaustu Adolf Eichmann, byl Frank Foley popsán jako Červený bedrník (Scarlet Pimpernel) pro způsob, jakým riskoval svůj vlastní život, aby zachránil Židy ohrožené smrtí před nacisty organizovanou genocidou.

Frank Foley nebyl chráněn diplomatickou imunitou a proto mohl být kdykoliv zatčen. Pravidla pro označování pasů a vydávání víz si přizpůsobil („ohnul“) tak, aby s takto vydanými či označenými dokumenty mohli Židé „legálně“ uprchnout z Německa do Británie nebo do Palestiny, jenž byla tehdy pod britským mandátem. V některých případech šel Foley ještě dále a to když dostával Židy pryč z internačních táborů, schovával je ve svém domě a pomáhal jim získat padělané pasy. Jeden z židovských humanitárních pracovníků odhadl, že Frank Foley zachránil „desítky tisíc“ lidí před holocaustem.

Po vypuknutí druhé světové války fašistické policejní orgány v Německu označily Franka Foleyho za důležitou zájmovou (cílovou) osobu. Na jaře 1940 zařadila hlavní kancelář Říšské bezpečnosti v Berlíně (Reichssicherheitshauptamt) Franka Foleyho na seznam speciálně hledaných občanů Velké Británie (G.B.). Jednalo se o jakýsi adresář osob, které, pokud by německý Wehrmacht úspěšně napadl a obsadil britské ostrovy, by měly být obzvlášť přednostně hledány a zatýkány speciálními komandy SS, jenž měla následovat hned po německých invazních (okupačních) jednotkách.[16]

V letech 1939 a 1940 byl Foley v Norsku pasovým kontrolním důstojníkem. Za první světové války bylo Norsko neutrální. V roce 1940 bylo přepadeno Německem a přes odpor (o významný přístav Narvik na severu bojovali po boku Norů i Britové svou plnou válečnou silou) bylo obsazeno. Po obsazení Norska byl Frank Foley přidělen k vrchnímu velitelství (C–in–C)[p 3] norských ozbrojených sil v poli. Za službu v jejich řadách obdržel Královský norský rytířský řád svatého Olafa.[9]

Frank Foley a Margaret Reid, jeho asistentka, opustili Oslo během německého postupu dne 9. dubna 1940 a odcestovali do Lillehammeru a Åndalsnes. Před odchodem z Osla Foley a Reid spálili dokumenty na britském vyslanectví. Foley pomohl norskému vrchnímu veliteli (C–in–C),[p 3] generálu Otto Rugeovi, kontaktovat Británii a požádat ji o pomoc proti útočníkovi. Foley měl svůj vlastní rádiový vysílač, který umožnil generálu Otto Rugeovi komunikovat s Londýnem nezávisle na norských (pozemních) pevných linkách. Margaret Reid byla odbornicí na šifry, která kódovala zprávy odesílané do Británie. Až do příjezdu ministra Cecila Dormera (16. dubna 1940)[p 4] vystupoval Frank Foley vůči norským státním orgánům jako zástupce UK (Spojeného království). Frank Foley a Margaret Reid byli evakuováni z města Molde britským námořnictvem 1. května 1940.[17][18] V Åndalsnes se Frank Foley pravděpodobně setkal s Martinem Lingeem,[p 5] který působil jako styčný důstojník.[19]

Dne 1. ledna 1941 byl kapitán Frank Foley vyznamenán Řádem svatého Michala a svatého Jiří (CMG) za své služby pro ministerstvo zahraničí.[20] V roce 1941 dostal Foley za úkol provést výslech Hitlerova zástupce nacistického politika Rudolfa Hesse po Hessově příletu do Skotska. (Frank Foley tak byl vůbec prvním britským zaměstnancem SIS, který vyslýchal Rudolfa Hessa poté, co padl do britských rukou.) Poté, co byl Rudolf Hess v roce 1942 hospitalizován, pomáhal Foley koordinovat MI5[p 6] a MI6 při provozování rozvědné sítě dvojitých agentů systému dvojitého kříže (Double Cross).[p 7]

Velmi brzy po skončení druhé světové války se Foley vrátil do Berlína, kde se (pod dohledem asistenta generálního inspektora odboru veřejné bezpečnosti kontrolní komise v Německu) podílel na „lovu“ bývalých SS válečných zločinců.[9]

V roce 1949 odešel Frank Foley do důchodu, žil v Stourbridge, v hrabství Worcestershire, kde také v roce 1958 zemřel.[10] Je pohřben na hřbitově v Stourbridge. Dne 27. dubna 1961 uveřejnil britský bulvární deník Daily Mail vydávaný v Londýně příběh, jenž napsala vdova po Franku Foleym (Katharine Eva Foley) a pojednávající o Frankovo aktivitách při záchraně mnoha Židů pomocí víz do Spojeného království. V textu pisatelka uváděla, jak (v případě nemožnosti vydat osobě vízum do Británie) kontaktoval Frank Foley své přátele, kteří pracovali na ambasádách jiných národů, kteří mu pomohli udělit vízum do zemí, jež zastupovali.[21] Katharine Eva Foley zemřela dne 15. dubna 1979 v jejím domě v Sidmouth v hrabství Devon.[22]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Frank Foley na anglické Wikipedii a Frank Foley na německé Wikipedii.

• Michael Smith. „Foley: The Spy Who Saved 10,000 Jews“ („Foley: Špión, který zachránil 10 000 Židů“). [s.l.]: [s.n.], 2016. ISBN 9781785900549. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• Anon. „Who Was Who, Vol. V, 1951–1960“ („Kdo byl kdo, svazek V, 1951–1960“). [s.l.]: [s.n.], 1964. ISBN 0713625988. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.

• Georges Loinger
• Charles Aznavour
• Wladyslaw Kowalski
• Aristidies De Sousa Mendes
• José Castellanos Contreras
• Giorgio Perlasca
• Seznam lidí, kteří pomáhali Židům za druhé světové války

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Frank Foley na Wikimedia Commons
• Frank Foley – his activity to save Jews' lives during the Holocaust (Frank Foley – jeho činnost při záchraně Židů během holocaustu), na webových stránkách Yad Vashem
• Dobové fotografie Franka Foleyho, jeho manželky a dcery MASTERS, James. Frank Foley: Statue for man who saved thousands of German Jews (Frank Foley: Socha věnovaná muži, jenž zachránil tisíce německých Židů) [online]. CNN, rev. 2018-09-18 [cit. 2020-04-09]. Dostupné online. (anglicky)