Wladyslaw Kowalski

Wladyslaw Kowalski pocházel ze šlechtické rodiny a svým původním povoláním byl správce.[2] Během první světové války bojoval nejprve v ruské armádě a později v armádě polské.[2] Rukou sovětských bolševiků zahynuli na konci první světové války oba jeho rodiče.[3] Po skončení první světové války Kowalski vystudoval, získal titul inženýra a následně vstoupil jako voják z povolání do polské armády.[3] V polské armádě sloužil až do roku 1935 a ačkoliv byl povýšen do hodnosti plukovníka, opustil v roce 1935 důstojnické povolání a začal pracovat (ve významné pozici) pro nizozemskou společnost Philips v její polské pobočce ve Varšavě.[3] Již během svého působení v armádě ale i pak ve Varšavě vycházel dobře jak se svými židovskými podřízenými, tak i s židovskými spolupracovníky.[2]

Během druhé světové války se aktivně účastnil v roce 1939 obrany Varšavy před Němci, ale padl do zajetí.[3] S ohledem na pozici a její důležitost, kterou zaujímal ve varšavské pobočce Philips, byl ze zajetí posléze propuštěn.[3]

Prvním zachráněným byl asi sedmnáctiletý hladový a nemocný židovský chlapec Bruno (Bruni) Boral,[3] který Kowalského oslovil v létě roku 1940 na varšavské ulici s žádostí o jídlo.[2][2] Hoch zároveň uvedl, že nemá kam jít a ani si nemůže nic koupit k jídlu.[3] Kowalski jej vzal do svého bytu (v ulici Pańska 111), opatřil mu falešné osobní dokumenty, zaregistroval jej jako pražského rezidenta a získal pro něj práci u společnosti Philips.[2][3]

Ke konci roku 1940, když vzniklo Varšavské ghetto, organizoval Kowalski v pobočce Philips mezi svými spolupracovníky pomoc pro ty bývalé pracovníky firmy, kteří byli nuceni žít za zdmi ghetta.[2] Vedení válečně strategické firmy Philips mu zařídilo speciální průkaz, jenž Kowalského opravňoval ke vstupu, volnému pohybu a i k opuštění ghetta a to za účelem plnění jeho pracovních povinností.[2] Tato exkluzivní pozice dovolovala Kowalskému „pašovat“ do ghetta potraviny a léky a z ghetta pak opačným směrem i lidi.[3] „Oficiálním“ úkolem Kowalského bylo vyhledávat v ghettu osoby, které firmě dlužili peníze a tyto z nich vymáhat, ale ve skutečnosti vyhledával především ty lidi, které s pomocí firmy bylo možno dostat z ghetta pryč a umístit je někde, kde by přečkali válku.[2] V červenci 1941 se Kowalskému podařilo umístit jednoho ze svých přátel z práce, Seweryna Sznajdermana, jeho manželku Zulu a dceru Basii, do bytu svého přítele Tadeusze Szadkowského (v ulici Radzymińska 22).

V srpnu roku 1941 zaslechl Kowalski z trosek rozbitého varšavského činžovního domu sténání.[3] Při bližším průzkumu zjistil, že se tam ukrývala trojice sourozenců[3] z rodiny Rubinových (právník Filip, jeho sestra Karolin a bratr Jankiel s manželkou Balbin).[2] Kowalski je nejprve vzal do svého bytu, ale Filip a Jankiel se hlasitě hádali tak, že hrozilo všem prozrazení a tak oba bratry po několika měsících Kowalski od sebe oddělil a našel jim jiný úkryt.[2]

Na podzim roku 1942 Kowalski (s pomocí Piotra Bojka) dostal z ghetta Izbica čtyřčlennou rodinu Rozenových (ze Zamośće) (Chaim, Ada, jejich dcera Malwina a Chaimova sestra Wanda).[2] Této čtveřici zajistil úkryt v bytě svého přítele plukovníka Zdzisława Szczepanowského (v ulici Jasna 5).[2]

Z varšavského ghetta se mu podařilo zachránit v únoru roku 1943 dokonce sedmičlennou rodinu (Józef a Rachel Tylia, Lea Bucholc, Aron a Helena Bialer, a Mieczysław a Barbara Rezyk).[2] Rodinu Tyliových ukryl do bytu plukovníka Jana Babeckiho (v ulici przy Tamka 11), pro Leu Bucholc našel úkryt u svého přítele Franciszka Majewského v Tarczyně u Varšavy a dvojice Bialer a Rezyk si našla úkryt sama.[2] Čtyři z těchto zachráněných trpěli silnou podvýživou, byli poraněni a plní modřin jako následku bití.[2] Kowalski si byl jist, že je udrží při životě tam, kam je ukryl, ale nebyl si jist tím, jak by měl postupovat v případě, že by některý ze zachráněných například zemřel.[2] K takové situaci ale nedošlo a postupně se všem jejich zdravotní stav zlepšil až k uzdravení.[2]

V létě roku 1943 se Kowalski doslechl, že se osmice Židů, jenž se schovávala v Praze v Ząbkowské ulici, dostala do potíží.[2] Byli to Roman a Cypora Fiszer, Romanova sestra, Bina Bergman, jeho bratr Mordechaj a jeho snoubenka Tusia Sakowicz, Seweryn a Wanda Waholder a Baruch Goldfarb.[2] Osmice byla pronásledována polskými udavači a tak se Kowalski rozhodl, že je všechny postupně přesune do svého bytu.[2] Bylo tedy nutno v jeho varšavském bytě v Pańské ulici zřídit bezpečný úkryt pro celkem dvanáct osob.[2] Za pomoci Romana Fiszera se Kowalskému podařilo vytvořit úkryt postavením „nové“ (falešné) zdi po celé délce jedné z místností.[2] Poté přiváděl Kowalski ukrývané lidí do svého bytu.[2] Když přiváděli Binu Bergmanovou narazili na německou kontrolu a situaci zvládli jen díky duchapřítomnosti řidiče. Když došlo ke kontrole osobních dokladů, jeden ze strážných pohlédl Binii Bergmanové zpříma do očí, poodhrnul její šátek, který měla omotaný kolem hlavy a začal vykřikovat „Žid! Žid!“. V tu chvíli začal sebevědomě a mnohem hlasitěji než Němec křičet řidič: „Žid? Jaký Žid? Já nevozím žádné Židy!“ Poté vytáhl 200 zlotých a než strážný zjistil, co se děje, „šoupnul“ mu obnos do ruky.[2]

Skrývání tak velkého množství lidí stálo pochopitelně i hodně peněz.[2] Ukrývání osob věnoval Kowalski nejen velké úsilí a notnou dávku svých schopností, ale i všechny svoje peníze.[3] Zpočátku skrývaní přispívali na výdaje, ale jejich peněžní prostředky brzy došly.[2] Originální způsob, jak získat peníze, vymyslel Kowalski svým nápadem vyrábět v domácích podmínkách hračky a ty pak prodávat do hračkářství.[2]

V období od září 1943 do konce července 1944 uskutečnili Němci v Kowalského bytě celkem tři domovní prohlídky a ani v jednom případě žádný úkryt nenašli.[2] Přesto po třetí domovní prohlídce byl Kowalski převezen na stanici gestapa, ale díky svým vlivným známým byl posléze propuštěn.[2]

V srpnu roku 1944 během Varšavského povstání dostal Kowalského byt bombový zásah, všichni museli sejít do suterénu a museli se z místa zásahu rychle evakuovat.[2] Následně se skupina, vedená Kowalskim, přesouvala z místa na místo a v suterénech různých budov hledala úkryt a přístřeší.[2] Během tohoto putování se ke skupině přidávali další noví, Kowalskému neznámí Židé.[2] Kowalski sám si to vykládal tak, že vycítili jeho kladný vztah k Židům, hledali u něj pomoc a tak byli do skupiny postupně připojováni a Kowalski nově kooptovaným dával najevo, že se na něj mohou v jistém slova smyslu spolehnout.[2]

Postupem doby se skupina rozrostla na velikost třiceti lidí – ve skupině byli doktor Zev a Helena Beck, Jakub Karol, Szaja, Ruth a Liwia Ginsburg, Roman a Chana Noszczyk, Menachem a Chana Justin, lékař Baruch Dżima, Karolina a Jakub Mark, Pola Gleniec, Zygfryd a Bronka Rosłaniec, Adam a Ela Czarec, Joachim a Chawa Stach, Izaak a Mela Szer, Abraham Szabaton a jeho vnuk Kuba Szabaton, Gienek Szabaton a jeho manželka Bronka, Henek Szabaton a jeho manželka Miriam (synové Abrahama Szabatona), stejně jako bratři Adam a Natan Knobloch.[2] Nakonec se ke skupině přidali i ti, které Kowalski dříve umístil u svých přátel takže se skupina rozrostla na celkový počet 56 osob.[2]

Po pádu Varšavského povstání na podzim roku 1944 zůstala skupina pohromadě v téměř liduprázdné[3] Varšavě v úkrytu.[2] V suterénu vybombardovaného domu (v ulici Sienna 20/22) upravil Kowalski prostorný bunkr tak, že skrývaní zazdili okno, vykopali kanál vedoucí do stoky, jímž bylo možno v případě nebezpečí uniknout z bunkru, zbudovali si sporák na vaření a také toaletu (záchod).[2] Z původních odhadovaných dvou až tří týdnů se doba jejich přežívání v bunkru protáhla na téměř tři měsíce[3] (do ledna 1945).[2] Zásoby potravin ale rychle došly a tak přežívali na horké vodě s cukrem,[3] jehož měli dostatek.[2] Hrozbu kurdějí zaháněli konzumací tablet s vitamínem C o něž se všichni společně dělili.[2] Tímto strastiplným způsobem přežívali, jednoho zemřelého (Mordechaj Fiszer) pohřbili v odlehlé části bunkru.[2] Dne 19. ledna 1945 svůj úkryt konečně definitivně opustili.[2]

Většině osob z Kowalského skupiny se podařilo dostat do ghetta v Lodži a později odejít do dalších zemí, mezi nimiž byli Izrael, Kanada, Spojené státy americké, Francie, Belgie a Brazílie.[2] Kowalski zůstal dáli v kontaktu s Romanem a Cyporou Fiszerem, Binou Bergmanovou, Adamem a Elou Czarecki, Mieczysławem a Barbarou Rezykovou, Zygfrydem a Bronkou Rosłaniec.[2]

Po skončení druhé světové války se v roce 1947 Kowalski oženil s jednou ze svých prvních zachráněných a sice s Leou Bucholc[2] (Leou Buchholtzovou[3]) a v roce 1957 se oba manželé společně vystěhovali do Izraele, kde od roku 1962 pracoval Wladyslaw Kowalski v institutu Jad vašem.[2]

Wladyslaw Kowalski za druhé světové války celkem zachránil na 57 osob.[2] [p 2] Dne 4. června 1963 v Izraeli obdržel čestný titul Spravedlivý mezi národy.[2] [p 3]

• Seznam lidí, kteří pomáhali Židům za druhé světové války