Frane Bulić

Vystudoval gymnázium ve Splitu v letech 1861–1865. Pak studoval teologii v Zadaru v letech 1865–1868 a v roce 1869 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1869 studoval klasickou filologii a slavistiku na Vídeňské univerzitě, ale od roku 1873 změnil obor a studoval klasickou archeologii. Po dokončení školy byl středoškolským učitelem ve Splitu (v roce 1873) a v Dubrovníku (v období let 1874–1877). V letech 1877–1878 pobýval ve Vídni, kde studoval epigrafiku u Otto Benndorfa a Otto Hirschfelda. Zabýval se též studiem dalmatské a istrijské lidové hudby. Později byl ustanoven školským inspektorem v okrese Zadar a Benkovac. V této funkci podpořil zavádění chorvatštiny do školství. V roce 1883 se přestěhoval ze Zadaru do Splitu, kde byl ředitelem klasického gymnázia a ředitelem archeologického muzea. V letech 1912–1915 byl zemským konzervátorem v Dalmácii. Z funkce ředitele gymnázia ve Splitu odešel v roce 1896 na zásah státních úřadů po politických vystoupeních místních studentů.[1]

Pomník Frane Buliće v Záhřebu.

Ve své archeologické činnosti se zasloužil o výzkum Dalmácie. Šlo zejména o areál Diokleciánova paláce ve Splitu a o antické památky v nedalekém Solinu (Salona).[2] Podnikl i výzkumy v Řecku, Malé Asii, Sýrii, Palestině a Egyptu. Byl členem mnoha odborných společnosti.[1]

Byl aktivní i veřejně a politicky. Když zemřel Mihovil Pavlinović, stal se Bulić poslancem Dalmatského zemského sněmu, na kterém zastupoval Split. Zemským poslancem byl v období let 1887–1889 a 1907–1910. V politické činnosti podporoval sjednocení Dalmácie a Království chorvatsko-slavonského.[1]

Působil také jako poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl v doplňovacích volbách roku 1887 za kurii venkovských obcí v Dalmácii, obvod Sinj, Imotski atd. Nastoupil 11. října 1887 místo Mihovila Pavlinoviće, rezignace byla oznámena na schůzi 3. prosince 1889.[3] Do vídeňského parlamentu se ještě vrátil počátkem 20. století. Uspěl ve volbách roku 1907, konaných poprvé podle všeobecného a rovného volebního práva. Mandát získal za obvod Dalmácie 06. Rezignoval 24. února 1910.[3] Ve volebním období 1885–1891 se uvádí jako Franz Bulić, ředitel gymnázia, bytem Split.[4] V roce 1907 byl uváděn coby papežský komoří a ředitel muzea.[5] Poslanecké diety ukládal do nadace na podporu studentů archeologie. V roce 1929 založil nadaci Frane Buliće.[1]

V 80. letech 19. století byl členem chorvatské Národní strany, ale jeho rezignace na mandát v Říšské radě i na zemském sněmu roku 1889 měla být motivována nespokojeností s údajně oportunistickou politikou této strany.[1] V roce 1907 se uvádí, že na Říšskou radu byl zvolen coby kompromisní kandidát Chorvatů a chorvatské Strany práva, přičemž porazil kandidáta Chorvatské demokratické strany Josipa Smodlaku.[6]

Veřejně aktivní byl i po zániku Rakouska-Uherska. Byl pozván Ante Trumbićem na mírová jednání v Paříži, kde působil jako expert na otázky Dalmácie. Aktivní politickou dráhu už v té době nevykonával, ale o politiku se nadále zajímal. Po zavraždění Stjepan Radić a následnému zavedení královské diktatury v Jugoslávii byl zklamán poměry. V roce 1923 odešel na penzi z postu ředitele splitského archeologického muzea. Ve 20. letech také po desítkách let ukončil svou činnost ve vedení časopisu Vjesnik za arheologiju i historiju dalmatinsku.[1]

Zemřel v červenci 1934 v Záhřebu.[2]