François-Joseph Fétis

Narodil se v rodině hudebníků a stavitelů klavírů. Od tří let hrál pod vedením svého otce na klavír, housle a na varhany. Od sedmi let komponoval, v devíti letech se stal varhaníkem v kostele sv. Valtrudy v Monsu a v témže roce provedl veřejně svůj vlastní houslový koncert.

V roce 1800 odejel do Paříže aby studoval na pařížské konzervatoři. Učitelem harmonie byl Jean-Baptiste Rey a klavír studoval u François-Adriena Boieldieua a Louis-Barthélémyho Pradhera. V roce 1807 se s kantátou Ariana na Naxu umístil jako druhý v soutěži o Prix de Rome.

V roce 1806 podrobil revizi římskokatolické liturgické zpěvy v naději, že objeví jejich originální podobu. V tomto roce také začal pracovat na svém životním díle Biographie universelle des musiciens et bibliographie générale de la musique, universální encyklopedii hudebníků a hudby.

V roce 1821 byl jmenován profesorem Pařížské konzervatoře. V roce 1827 založil časopis Revue musicale, první francouzský časopis věnovaný výlučně hudbě. V Paříži setrval až do roku 1833, kdy se na žádost belgického krále Leopolda I. vrátil do Belgie, aby se stal ředitelem nově založené Královské konzervatoře Brusel a kapelníkem královského orchestru.

V Bruselu se stal zakladatelem a až do své smrti dirigentem proslulých koncertů konzervatoře. Kromě toho zavedl volný cyklus přednášek o hudební historii a filosofii. Komponoval velké množství skladeb nejrůznějších žánrů. Od velkých oper a oratorií až po jednoduché písně. Liboval si také v drobných podvrzích. Mezi ně patří např. Loutnový koncert Valentina Strobela nebo árie „Se i miei so sospiri“ dlouho připisovaná Alessandru Stradellovi.

Fétis zemřel v Bruselu. Jeho rozsáhlou a cennou knihovnu odkoupila belgická vláda a věnovala ji bruselské konzervatoři.

Byl sice velmi plodným, a ve své době oblíbeným skladatelem, nicméně z jeho díla jsou z dnešního hlediska nejdůležitější jeho hudebně teoretické, metodické a historické spisy. Zejména jeho obsáhlé dílo Biographie universelle des musiciens et bibliographie générale de la musique je pramenem, ke kterému se hudební historikové dodnes vracejí. Poprvé vyšlo postupně v osmi svazcích v letech 1837–1844 v Bruselu. Druhé, revidované a doplněné vydání v letech 1860–1865 v Paříži.