Fotografie skla

Po první světové válce se české sklo začalo vyvážet do Evropy, mezi přední umělce patřili Alois Metelák, Jaroslav Horejc a také Ladislav Sutnar.[4]

Po 2. světové válce začala produkce českého skla vzkvétat, sklo se stalo významným produktem českého hospodářství. Vyváželo se nejen do evropských států, ale také do zámoří. Velký důraz se kladl na estetiku i kvalitu surovin, umělci měli ve své tvorbě volnou ruku a vznikala čím dál větší poptávka po kvalitních reprodukcích sklářských děl, jak pro prezentaci, tak i do katalogů. V roce 1948 vznikla monopolní firma Skloexport, jejíž fotografické oddělení zásadně ovlivnilo další směřování fotografické tvorby skla. Zavedenými přístupy k fotografii skla se pak inspirovali fotografové následujících několik desetiletí.[4]

Výstavní skříní české fotografie skla se stal časopis Glass Review, který vznikl roku 1946. Specializoval se na odborné informace ze sklářského průmyslu a obsahoval zásadní fotografie zabývající se sklem. Nejprve vycházel černobíle, první barevné číslo vyšlo v roce 1955. Pro magazín pracovali přední čeští fotografové skla.[4]

Jindřich Brok (1912-1995) byl žákem Jaromíra Funkeho a Josefa Ehma, kteří jej velmi ovlivnili. Fotografoval převážně sklo, ale také zátiší a městské exteriéry.[6][7][8] Rovněž učil fotografii na FAMU, kde k jeho žákům patřil Miroslav Vojtěchovský.[9] Byl synonymem pro kvalitu a perfekcionalizmus ve fotografii skla. Byl ovlivněn tvorbou v duchu Nové věcnosti, vytvořil zcela osobitý a jedinečný styl práce. Dlouho pečlivě komponoval, osvětloval a vyvolával, snímky pořizoval na negativy velikost 13×18 cm, retušoval je a odstraňoval dokonce i kazy na samotném předmětu. Tento přístup však umožňoval vyhotovit asi dvě fotografie denně. Jako podklad pod fotografovaný objekt používal sklo, což umožňovalo přístupu světla ze všech stran.[4]

Lumír Rott (*1928) studoval u Jaromíra Funkeho a Josefa Ehma, velmi jej ovlivnil také Jindřich Brok. Používal zadní projekce a netradiční prostředí. Sklo kombinoval s barevným dynamickým pozadím, na kterém se objevovali například foukači, slévači a sklářské profese. Pozadí často rozostřoval, čímž dal možnost sklu dýchat a obrazu prostor. Pokud ale nechal pozadí ostré, konkurovalo samotnému skleněnému objektu a na scéně vznikl chaos kompoziční a kvůli barevnému podkladu i chaos světelný.[4]

Norbert Bezděk používal zadní projekce a netradiční prostředí.[4]

Gabriel Urbánek studoval jeden rok u profesora Ehma. Často používal tmavé pozadí, jedno světlo jako hlavní zdroj a k tomu odraznou desku. Zastává myšlenku čisté a popisné fotografie a co nejvěrněji zachytit objekt. Fotografuje historické sklo pro Uměleckoprůmyslové museum v Praze, pro evropská muzea a přední skláře, jako je například Stanislav Libenský.[4][5]

Miroslav Vojtěchovský (*1947) patří k nejvýznamnějším českým fotografům skla, velmi jej ovlivnil Jindřich Brok. V letech 1969–1970 pracoval v reklamní agentuře Merkur, později byl volným fotografem, spolupracoval s podniky BVV, Skloexport, Jablonex, Koospol, Motokov, Pragoexport, Pragounion nebo Rapid. Až do svého odchodu do USA se podílel na tvorbě vizuálního stylu firem Moser, Crystalex, Skloexport, Preciosa a Princ. V letech 1977‐1979 spolupracoval s Jindřichem Brokem pro časopis Glass review. Vojtěchovský své znalosti předává studentům, v 80. letech převzal na FAMU po Jánu Šmokovi předměty fotografie skla a skladba obrazu. Jeho přednášky spojují oblast fotografie, estetiky výtvarného umění, dějiny nejen z oboru a celou řadu společenských věd. Ve své práci využívá umělé osvětlení, díky kterému může více kontrolovat osvětlení scény, hru světel a stínů a především je ihned vidět odezva na změny. Expozici měří bodovým expozimetrem, využívá více světelných zdrojů, odrazné desky, jak černé, tak klasické bílé. Od počátku 80. let začal fotografovat pomocí vícenásobných expozic.

Fred Kramer se začal nejvíce prosazovat v polovině padesátých let, sklo často kombinoval s modelkami, využíval rafinovaná aranžmá, grafické prvky na pozadí montáž z více negativů, jako jeden z prvních experimentoval s barvou. Svou tvorbou ovlivnil Lumíra Rotta. Na FAMU v letech 1967-1980 vedl předmět reklamní fotografie, které se profesionálně věnoval. Pomáhal zajišťovat propagaci pro podniky zahraničního obchodu jako byl Centrotex, Jablonex, Kovo, Ligna, Motokov, Skloexport a řadu dalších.[4][10]

Tibor Honty (1907-1968) vystudoval keramiku na Škole uměleckých řemesel. Přestěhoval se natrvalo do Prahy, kde deset let pracoval v tiskárně jako chemigraf a retušér. Začal fotografovat v roce 1935. Věnoval se reportážní a sociální fotografii a fotografování uměleckých plastik. Po válce vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes, kde se v roce 1948 podílel na vzniku fotografické sekce.[11][12]

Taras Kuščynskij se ke sklu dostal přes fotografii atu a módní fotografii, využíval neradiční prostředí, zadní projekce, různou barevnost, sklo často kombinoval s modelkami v exteriéru.[4]

Na konci 20. století se ve fotografii skla uplatňují nové trendy. Druhy fotografie se kombinují, sklo se dostává ven z ateliéru do exteriéru a přibližuje se živé fotografii. Ubývá specializovaných fotografů skla a sklo se dostává do reklamní, módní, portrétní fotografie a samozřejmě je také součástí snímků zátiší. Nejčastějším portrétním prvkem je ženské tělo, které přibližuje krásu a ladnost skla. Ubývá jednoduchých popisných kompozic a scény se doplňují dalšími prvky obklopujícími hlavní subjekt. Využívá se digitální technika a fotomanipulace. Sklo se vsazuje do neobvyklých situací, ve kterých se běžně nevyskytuje.[4]

Marek Novotný

Jan Pohribný (*1961) se věnuje zejména krajinářské fotografii a land-artu. Ve své fotografické tvorbě využívá jako tvůrčí postupy vícenásobnou expozici v kombinaci s pohybovou neostrostí. Spojuje nejen principy pohybu, výrazných barevných stop či monochromatických řešení, ale využívá také světelné malby, která „zviditelňuje“ energie zvolených přírodních lokalit či posvátných kamenů vztyčených lidskou rukou. Je držitelem titulu QEP (Qualified European Photographer).[13] Od roku 1986 pracuje jako samostatný fotograf-výtvarník. Vedle své volné tvorby se věnuje převážně reklamní a ilustrační výtvarné fotografii, příležitostně i grafickému designu. Spolupracuje s řadou předních agentur, firem, vydavatelství a časopisů i s některými výraznými umělci doma a v zahraničí. Dlouhodobě se zaměřuje na aranžovanou a konceptuální fotografii v přírodě – volném prostoru. Zajímá ho vztah předmětu a prostoru ať už ve formě stopy pohybu nebo předmětná podoba vytržená ze souvislosti na prázdné ploše oblohy či otázku času, okamžiku. Od roku 1988 vytváří své vize a reflexe na posvátná a kultovní místa prehistorické Evropy. Zde spojuje nejen principy pohybu, výrazných barevných stop či monochromatických řešení, ale využívá mimo jiné významně světelné malby, která "zviditelňuje" energie zvolených přírodních lokalit či posvátných kamenů vztyčených lidskou rukou. Obdobně konfrontuje s prostorem a živly ve svých instalacích také křehké objekty z ručního papíru Jana Činčery a od poloviny devadesátých let pracuje na cyklu Osvícené city, ilustrující vzpomínky i vize míst, kde dlouhodobě pobýval nebo která jej významně oslovila. Od roku 1999 se skrze konfrontaci lidského těla a krajiny zaměřuje na “hledání ztraceného ráje” reflektující autorovo znepokojení nad vytrácejícími se přirozenými vazbami člověka a přírody, nad duchovní vyprázdněností současné západní civilizace. Tvůrčí postupy uplatňuje i v užité tvorbě, například v reklamě i ve fotografii skla.

Filip Šlapal se ke sklu dostal přes fotografii architektury.

Kromě výše zmíněných autorů se fotografii skla dále věnovali Josef Illek, Josef Hanuš, Ivan Doležal, Přemysl Karásek, Bohumil Jakoubě, Antonín Krčmář, Dano Zachar, Petr Sirotek nebo Lubomír Hána.

Sklo je čirá hmota, která nemá schopnost zachytit dopadající světlo a paprsky jím z větší části procházejí. Některé paprsky se od hladkého povrchu odrazí, některé se v důsledku hustoty skla zachytí. Sklo je tak možné nasvětlit pomocí různých svítidel, které na sklo vhodně dopadají, dostatečně svítí a neoslňují. Hlavním požadavkem je rozptyl, odraz a lom světelných paprsků.[4]

Základem fotografování skla je práce s pozadím za skleněnou rekvizitou s jeho vhodným světelným modelováním a kontrolou reakce skla. Sklo se tak samo modeluje zachycením světla pozadí v závislosti na své formě a síle. Další variantou je práce s tmavým podkladem (skleněnou deskou), na kterém se odráží lesky. Často se však ztrácí struktura fotografovaného předmětu. Okraj skleněné desky lze někdy výtvarně využít, jindy je nežádoucí. U hutného skla a řežeb se často používá jedno světlo jako hlavní zdroj a k tomu odrazná deska. Důležitou složkou u fotografie skla je vhodné podtržení samotného tvaru exponovaného předmětu. Zvýraznění linií, kontur či tvaru dodává sklu plastičnost a objem. Tyto pak společně vytvářejí esteticky hodnotné dílo. Fotografové skla se z velké části podílí na jeho prezentaci.[4]

• 
  Schéma pro pořízení následující fotografie: Základem je černá neprůhledná skleněná deska. Fotografováno jedním bleskem zespodu pod sklenkou na bílou odraznou desku vzadu. Zleva a zprava jsou černá pěnová goba aby zatemňovaly sklenku.
• 
  Základem je černá neprůhledná skleněná deska. Fotografováno jedním bleskem zespodu pod sklenkou na bílou odraznou desku vzadu. Zleva a zprava jsou černá pěnová goba, která způsobují úzké tmavé okraje. Horní okraj sklenky je zarovnán s rovinou objektivu, čímž zdůrazňuje siluetu a potlačuje prostor.
• 
  Kyle May: Základem je neprůhledná černá skleněná podložka a černé pozadí tvořené pěnovým kartonem, hlavní světlo směřuje zezadu a prochází změkčené bílým difuzérem po stranách zleva a zprava, goba zleva a zprava způsobují úzké osvětlení po stranách.
• 
  Horizont pozadí je umístěn v dolní třetině skleněné lahvičky
• 
  Úzké protisvětlo vytváří obrys okolo lahve, která stojí na lesklé černé desce před černým pozadím, bílé úzké okraje lahve se odráží od bílých odrazných desek po stranách
• 
  Ted Noten: Vrahova nevinnost, aktovka, stříbrný revolver, zlatá kulka, dětské křestní šaty, 2005, akrylátové sklo, sbírka Stedelijk Museum. Fotografováno při horním šikmém protisvětle na nekonečném bílém pozadí.
• 
  Ted Noten: Věno Agáty, svatební taška, dvojitý popruh z perel, akrylátové sklo, 1999. Na hranách světelné paprsky vytváří obraz vnitřního obsahu tašky, umístěno před nekonečným pozadím.
• 
  Ted Noten: Turbo Princess, malá myš s perlovým náhrdelníkem, 1995, akrylátové sklo, fotografováno při horním šikmém protisvětle na nekonečném bílém pozadí
• 
  Robert C. Fritz: Mid 20th Century Vortex Vase, autor byl otec a zakladatel uměleckého skla v 60. letech 20. století
• 
  David Patchen: Skleněná socha, San Francisco. Pokud je na skle malba, měříme jako u jiných neprůhledných předmětů, nebo měříme dopadající světlo externím expozimetrem.
• 
  Chambord French Martini Cocktail
• 
• 
  Hodinky Greubel Forsey Tourbillon 24 Secondes Incline, pořízeno fotoaparátem Phase One
• 
  Fotografování zvířat v Zoo za sklem: teleobjektiv s malou hloubkou ostrosti rozostřil odlesky a nečistoty na skle
• 
  Umělecký výrobek ze skla, autor: David Patchen
• 
  Reklamní fotografie lahví Dad's Beer
• 
  Gerhard Vormwald: Bottles and glasses, 1995
• 
  Nevhodné nasvícení skla, které odráží nekompromisně celé okolí a jsou na něm vidět veškeré nečistoty
• 
  Nevhodné nasvícení ostrým bočním světlem přímo do skla, nevhodný úhel pohledu, podexponováno
• 
  Během fotografování přes sklo v muzeu se ve skle odráží okolí, fotograf může změnit úhel pohledu do stran nebo svisle, případně použít polarizační filtr