Fotografie na Novém Zélandu

Fotografování na Novém Zélandu začalo v polovině 19. století, kdy fotografové poprvé dokumentovali přírodní krásy a lidi v zemi. První pokusy vytvořit daguerrotypie na Novém Zélandu sahají do roku 1844[1] a prvním člověkem, který zde úspěšně fotografoval, byl Lawson Insley, který pocházel ze Severní Ameriky. V roce 1853 zachytil několik snímků Nového Zélandu, včetně dvou Maorských žen.[2][3] Brzy se mezi kolonisty stala fotografie populární, po čtyřech letech bylo otevřeno první fotografické studio a objevily se kurzy na používání metody daguerrotypie.[2]

Novozélandští fotografové fotografovali svá města, kde působili, stejně jako okolní krajinu. První fotografie světově proslulé Růžové a Bílé terasy pořídil v roce 1859 Bruno Hamel na expedici Ferdinanda Hochstettera.[4] V šedesátých letech 19. století přišly do módy v Britském impériu pohlednice s krajinami neznámých zemí a Nový Zéland se stal velmi populární (pohlednice byly předchůdcem vzniku turistického průmyslu místní ekonomiky), ačkoli jejich výroba byla extrémně pomalá a časově náročná kvůli používání zastaralých technologií.[2][1][1] Místní fotografové zkrášlovali, inscenovali a někdy falšovali turistické pohlednice, aby zajistili jejich prodej.[5] Alfred Burton, spolumajitel firmy Burton Brothers na Dunedinu, také cestoval na tichomořské ostrovy poblíž Nového Zélandu pomocí linky P&O Shipping v prvních dnech cestovního ruchu v regionu. Fotografoval oblasti horního toku řeky Wanganui jednu z posledních osad Maorů, Růžové a Bílé terasy Rotorua před a po erupci v roce 1886; stejně jako ostrovy Fidži, Samoa a Tonga.[2] Fotoateliéry se otevíraly jeden po druhém, fotografie se stávaly stále dostupnější pro širší veřejnost.[1]

Další móda byly fotografcké kartičky s „exotickými domorodci“ - vedla k vytvoření mnoha portrétů maorských vůdců pokrytých tetováním tā moko.[2] Zvláště v tomto žánru uspěla dvojice fotografů George a Elizabeth Pulman. Elizabeth Pulman je považována za první fotografku v zemi.[1] Žánr zobrazující antropogenní změny v zemi si také získal popularitu: využívání nezkažených půd pro zemědělství, odlesňování a těžbu.[2][1]

Fotografické sbírky v Muzeu Nového Zélandu Te Papa Tongarewa obsahují kromě archivů Burtona také mnoho dochovaných snímků z této doby, včetně obrazů Thomase Andrewa, Leslie Adkina, Jamese Bragga, Leslie Hinga a Spencera Digbyho, dále pak archivy Burton Brothers, Alfreda Johna Tattersalla a americké fotografické společnosti John McGarrigle. Knihovna Alexandra Turnbulla ve Wellingtonu také hostí významnou sbírku historických snímků, z nichž mnohé lze prohlížet online a procházet podle umístění, názvu a dalších. Historický vývoj novozélandské fotografie popsal lékařský fotograf a historik Hardwicke Knight v roce 1971. Archiv Nového Zélandu obsahuje fotografie z vládních oddělení, jako jsou National Publicity Studios a některých jednotlivců zaměstnaných vládou, jako byl Leslie Hinge.

George D. Valentine byl skotský fotograf, který se kvůli svému zdraví přestěhoval na Nový Zéland a dokumentoval velkou část země v době velkého přechodu - jeho obrazy Růžových a Bílých teras, pořízené v roce 1885, ukazují scény neuvěřitelné krásy, které byly zničeny méně než o rok později erupcí sopky Mount Tarawera v roce 1886. Výstava jeho prací byla představena v umělecké galerii Christchurch v roce 2004. V roce 2017 vědci lokalitu Růžových a Bílých teras znovuobjevili a ukázalo se, že jsou pohřbené pod 10–15 metry sopečného popela.

• Josef Kořenský (1847–1938) byl český cestovatel, pedagog a spisovatel. Svou druhou velkou výpravu uskutečnil v letech 1900-1901. Přes Suezský průplav plul do Adenu a Colomba, dále do západoaustralského Perthu, Adelaide a železnicí přes Ballarat do Melbourne. Dále na Tasmánii a na Nový Zéland, kde poznal přístavy Dunedin a Christchurch na Jižním ostrově, ve Wellingtonu se seznámil s českým malířem Bohumírem Lindauerem (1839-1926), který maloval podobizny maorských obyvatel. Z Aucklandu plul na souostroví Oceánie - Tonga, Samoa a Fidži. Vrátil se zpět do Austrálie do Sydney a počátkem dubna jel železnicí do Brisbane.

• George Bourne (1875–1924)
• William Beattie (1864–1931)
• Alfred Barker (1819–1873)
• Gordon Onslow Hilbury Burt (1893–1968)
• Jessie Buckland (1878–1939)
• Elizabeth Greenwood (1873–1961)
• May a Mina Mooreovy
• Thelma Kent (1899–1946)
• Adele Younghusband (1878–1969)
• Emily Florence Cazneau (1855–1892)
• Margaret Matilda White (1868–1910)
• Alice Brusewitz (asi 1855–1922)
• Charles P. Browne (1840–1916)
• William Archer Price (1866–1948)
• Norah Carterová (1881–1966)
• Arthur Breckon (1887–1965)

• 
  Tělo horníka po výbuchu na šachtě Brunner, 1896, Te Ara Encyclopaedia.
• 
  Šéf Maorů Tomika Te Mutu, také známý jako Tomiti Te Mutu, šéf Ngai Te Rangi z Tauranga. 1860–1879.
• 
  Nábřeží v Aucklandu, 1905

V roce 1890 se objevily neprofesionální fotoaparáty Kodak Brownie, které výrazně zvýšily počet fotografů po celém světě, včetně Nového Zélandu.[1][3] V 19. století byla založena Dunedinská fotografická společnost, která pokračovala ve své činnosti i v 21. století.[1][3] V letech 1898-1902 získával popularitu pikalismus a sociální realismus, v mezích, které bylo obtížné stanovit.[2] Modernismus přišel na Nový Zéland v uvolněné formě, místní fotografická tradice postupně absorbovala jeho charakteristické techniky - neobvyklé úhly pohledu, velkou hloubku ostrosti a časté zobrazování geometrických tvarů.[2] Několik novozélandských vojáků, kteří se účastnili první světové války, s sebou nelegálně nosili fotoaparáty a pořídili první válečné fotografie.[1] V roce 1919 byla pořízena první letecká fotografie.[3]

Od 30. let 20. století se v dílech místních fotografů objevovala sociální témata.[1] Jeden z nejvlivnějších fotografů modernistů, Eric Lee-Johnson, byl hodně publikován ve 40 a 50. letech 20. století, ve své práci zachytil řadu společenských problémů, ale držel své jméno v tajnosti, aby nedošlo ke zničení jeho umělecké i životní kariéry.[2] Mnoho slavných novozélandských modernistických fotografů té doby bylo mezi přistěhovalci: mezi nimi i Čech Frank Simon Hofmann a Holanďan Theo Schoon.[2][1] V padesátých letech modernismus zasáhl i do reklamní a průmyslové fotografie, v té době se stali známí reklamní fotografové Gordon Burt a Bill Sparrow a profesionální svatební fotograf Amy Harper.[1]

Od poloviny 50. let začal fotografování dominovat dokumentární přístup.[1] Nejlepší fotoreportéři v zemi emigrovali kvůli nedostatku kariérních možností: až do začátku 21. století zůstala knížka New Zealand Geographic jedinou národní publikací.[2] George Silk, Tom Hutchins a Brian Brake pracovali pro časopis Life, fotografovali v Číně, Oceánii, Egyptě i v Evropě.[2][3] Silk získal celosvětovou slávu prvními snímky Nagasaki zničeného atomovou bombou.[3] Další slavný fotograf - Brian Brake - v roce 1957 získal plné členství v prestižní fotografické agentuře Magnum Photos.[3]

Projekty New Zealand: Gift of the Sea Briana Brake a Maurice Shadbolta (1963) a Maori Anse Westry zachytil rozšířené vnímání země na Novém Zélandu jako místo s nedotčenou přírodou a prostou, drsnou populací; současně se další autoři pokusili dostat z obrazu, který Nový Zéland dostal s pohlednicemi.[2][3]

• 
  Auckland, Albert park, 1913, kniha Picturesque New Zealand
• 
  Rodinný portrét, 1900—1930
• 
  Příslušníci 28. (maorského) praporu tančící haku v Helwánu po bitvě o Řecko na počest řeckého krále, 25. června 1941.[6]

Na společenské otázky i nadále působili také novozélandští fotografové. Zveřejnění série Washday at the pa fotografky Anse Vestry vyvolalo protesty Maorů, kteří tvrdili, že autorka zachytila chudou rodinu a představila její každodenní život jako průměrný maorský životní styl.[3] Kritici ocenili práci The unseen city: 123 photographs of Auckland (1967) jako „protijed k obrazu země z pohlednic“.[3] Fotografka Marti Friedlander a historik Martin Luther King senior vydali bohatě ilustrovanou knihu Moko: Maori tattooing in the 20th century věnovanou starším maorským ženám s tetováním ta moko.[3]

• Rhondda Bosworth (* 1944)

V roce 1965 začalo vyučování umění fotografie na Aucklandské univerzitě.[2][1] To vedlo v roce 1974 ke vzniku organizace PhotoForum a stejnojmenného časopisu, které uspořádaly desítky výstav ve velkých městech země.[2][1][3] Společnost New Zealand Centre for Photography, která byla založena v roce 1984, se stala centrem fotografie a tuto roli převzala po organizaci PhotoForum. V letech 1992-2008 byl v centru zájmu magazín New Zealand Journal of Photography. V roce 1978 byla založena asociace Advertising and Illustrative Photographers Association.

Fotografie se v posledních desetiletích 20. století postupně začala považovat za jeden z typů výtvarného umění.[1] Přítomnost fotografů na různých politických hnutích a událostí vedla ke vzniku mnoha dokumentárních fotografií.[1] K vývoji postmodernismu ve fotografii Nového Zélandu přispěli hlavně ženy, zejména Di ffrench a Christine Webster.[1]

Následně se významní novozélandští fotografové zajímali o otázky historie a významu jednotlivých geografických bodů, kulturní identity a duševního zdraví.[2][1] V 21. století se zájem o starověké fotografické techniky částečně vrátil, svou prací se stali známí Ben Cauchi a Joyce Campbell.[2][1] Většina profesionálních fotografů Nového Zélandu 21. století se vyhýbá vytváření fotografií se snadno rozpoznatelným národním koloritem.[3]

Mezi současné novozélandské fotografy patří Laurence Aberhart, Mark Adams, Andris Apse,[7] Brian Brake, Melanie Burford,[8] Ben Cauchi, Marti Friedlander,[9] Anne Geddes, Anne Noble,[10] Fiona Pardington,[11] Patrick Reynolds,[12] Haru Sameshima,[13] Yvonne Todd,[14] Christine Webster a Ans Westra.[15] Luit Bieringa je kurátorem řady vlivných novozélandských fotografických výstav.

Novozélandský institut profesionální fotografie (New Zealand Institute of Professional Photography) má 250 členů - profesionálních fotografů a Asociace reklamních a ilustračních fotografů zahrnuje dalších sto nebo více členů.

Mnoho amatérských a profesionálních fotografů Nového Zélandu je členem neziskové společnosti PhotoForum NZ, která vydává časopis PhotoForum, organizuje výstavy, workshopy a přednášky a udržuje internetovou stránku.

Fotografická společnost Nového Zélandu[16] je také populární skupinou pro amatéry, zastupující kluby po celé zemi.

V roce 2011 byly v zemi dvě fotogalerie: Photospace ve Wellingtonu a McNamara Gallery - Photography ve Wanganui.[2] Nový Zéland pro fotografickou komunitu vydává dva časopisy: The Photographer's Mail (zaměřuje se na profesionály a průmysl) a D-Photo (zaměřuje se na spotřebitele a nadšence).[3] Od roku 2004 se v Aucklandu koná fotografický festival.[3]