Florence Foster Jenkinsová
Florence Foster Jenkinsová (rozená Narcissa Florence Fosterová;[pozn. 1] 19. července 1868 Wilkes-Barre, Pensylvánie – 26. listopadu 1944, New York) byla americká celebrita a amatérská sopranistka, známá svými okázalými kostýmy a velmi chabými pěveckými schopnostmi. Stephen Pile, autor knihy The Book of Heroic Failures (přeložitelné jako Kniha hrdinských selhání), ji označil za „nejhorší operní pěvkyni na světě“ a k její osobě uvedl: „Nikomu před ní ani poté se nepodařilo v takové úplnosti osvobodit od okovů notového zápisu.“[1]
Florence Foster Jenkinsová | |
---|---|
Narození | 19. července 1868 Pensylvánie |
Úmrtí | 26. listopadu 1944 (ve věku 76 let) New York |
Příčina úmrtí | infarkt myokardu |
Povolání | zpěvačka, hudebnice, operní pěvkyně, klavíristka, společenská celebrita a autorka písní |
Známá jako | nejhorší operní pěvkyně na světě |
Partner(ka) | St. Clair Bayfield (1909–1944; její smrt) |
Rodiče | Charles Dorrance Foster |
Příbuzní | Kyle Lai-Fatt Foster Jenkins (pravnuk) Kerry LaiFatt Foster Jenkins (pravnučka) |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
I přes svou technickou nezpůsobilost (nebo snad díky ní) se stala prominentní kultovní osobností newyorské hudební scény 20., 30. a 40. let 20. století. Těšila se přízni celebrit, jakými byli Cole Porter, Gian Carlo Menotti, Lily Ponsová, Thomas Beecham a další.[2][3] Enrico Caruso uvedl, že na ni „pohlížel s náklonností a úctou”.[4]
Básník William Meredith napsal, že recitál Florence Foster Jenkinsové „nikdy nebyl úplně estetickým zážitkem, snad jedině do té míry, jaký estetický zážitek by mohl zajistit raný křesťan v obklíčení lvů; bylo to hlavně utrpení a madam Jenkinsová byla nakonec vždy snědena.“[5]
Osobní život a raná kariéra
Narcissa Florence Fosterová se narodila 19. července 1868 ve Wilkes-Barre v Pensylvánii[6] jako dcera Charlese Dorrance Fostera (1836–1909), právníka z rodiny bohatých pensylvánských velkostatkářů,[7][8] a Mary Jane Hoagland Fosterové (1851–1930).[9] Jediným jejím sourozencem byla mladší sestra Lillian, která v roce 1883 jako osmiletá zemřela na záškrt.[10] [11][12]
Fosterová uvedla, že její celoživotní vášeň pro veřejné vystupování začala v jejích sedmi letech. [13] Byla talentovanou pianistkou, vystupovala na společenských večírcích jako „Little Miss Foster“[5] a během prezidentství Rutherforda B. Hayese uskutečnila svůj recitál v Bílém domě.[13] Po maturitě byla zmařena její naděje na studium hudby v Evropě, neboť její otec odmítl dát souhlas a studijní pobyt financovat. V roce 1885, ve věku 17 let, Florence utekla s Frankem Thorntonem Jenkinsem, o 16 let starším lékařem, do Philadelphie, kde se vzali.[11] Následujícího roku, když zjistila, že se od manžela nakazila syfilidou, vztah s ním ukončila a údajně o něm už nikdy nemluvila. V pozdějších letech tvrdila, že 24. března 1902 získala potvrzení o rozvodu, ačkoli o takovém rozhodnutí nebyly nalezeny žádné doklady.[14] Po zbytek života si ponechala příjmení Jenkinsová.
Když zranění ruky ukončilo její pianistické ambice, ve Philadelphii zprvu vyučovala hru na klavír a kolem roku 1900 se přestěhovala se svou matkou do New Yorku.[13] V roce 1909 Jenkinsová jako čerstvá čtyřicátnice potkala 33letého britského herce jménem St. Clair Bayfield a zahájila s ním poměrně volně vymezené soužití, které pokračovalo po celý zbytek jejího života.[14] Později téhož roku zemřel její otec[11] a Jenkinsová se stala beneficientkou značného majetkového svěřenství. Rozhodla se pro pěveckou kariéru, a to s Bayfieldem v roli svého manažera.[15] Začala brát pěvecké lekce a vstupem do desítek společenských klubů se zapojila mezi newyorskou smetánku. Jako „hudební ředitelka“ mnoha z těchto organizací začala pořádat velkolepé živé obrazy – v té době oblíbenou kratochvíli vyšších společenských kruhů.[5] Jenkinsová se pokaždé zhostila hlavní postavy závěrečného obrazu, a to v propracovaném kostýmu podle vlastního návrhu.[13] Hojně publikovanou se stala fotografie, na níž Jenkinsová pózuje v kostýmu doplněném andělskými křídly a která pochází z živého obrazu inspirovaného malbou Stephen Foster a Anděl inspirace od Howarda Chandlera Christyho.[16]
V roce 1912 Jenkinsová jako 44letá začala pořádat soukromé pěvecké recitály.[15] V roce 1917 se stala zakladatelkou a „předsedající sopránovou hostitelkou“ své vlastní společenské organizace – Verdiho klubu (Verdi Club)[7][17] – která se věnovala „pěstování vášně a podpory pro velkou operu v anglickém jazyce“. Počet jejího členstva rychle přesáhl 400 a čestnými členy byli třeba i Enrico Caruso či Geraldine Farrar.[5] Když v roce 1930 zemřela její matka, Jenkinsová dostala k dispozici další finanční zdroje k rozšiřování a vylepšování své pěvecké kariéry.[18]
Pěvecká kariéra
Podle publikovaných recenzí a dalších soudobých zpráv Jenkinsová svou uznávanou znalost hry na klavír příliš nedokázala proměnit v pěvecké oblasti. Měla údajně značné potíže s takovými hlasovými dovednostmi jako poloha tónu, rytmus či intonace a frázování.[19] V nahrávkách je slyšet, že se doprovázející Cosmé McMoon snaží přizpůsobit tak, aby vyrovnal její neustálé změny tempa a rytmické chyby,[20] pro zamaskování její nepřesné intonace však mohl udělat jen pramálo. Byla soustavně plochá, někdy opravdu povážlivě. Podobně nedostatečná byla i její dikce, zejména u textů v cizích jazycích.
Obtížné operní árie, které si Jenkinsová vybírala k přednesu – vesměs značně mimo její technické schopnosti i hlasový rozsah – tyto nedostatky jedině zvýraznily.[19] „Dokonce ani z pedagogického hlediska se to nedá vysvětlit,“ uvedl hlasový instruktor Bill Schuman. "Je obdivuhodné, že se vůbec pokouší zpívat takovou hudbu."[21] Operní impresário Ira Siff, který ji nazval „Anticallas“, uvedl: „Jenkinsová byla neobyčejně špatná, tak špatná, že to přispělo k docela dobrému divadelnímu večeru [...] Odpoutala se od původní hudby a se svým hlasem dělala intuitivní a instinktivní věci, ale strašně pokřiveným způsobem. Byla to nekončící hrůza. [...] Cole Porter se prý musel uhodit holí do nohy, aby se při jejím zpěvu nezačal smát nahlas. Tak byla špatná.“[14] Přesto si Porter její recitál jen zřídka nechal ujít.[22]
Stále zůstává nevyjasněnou otázkou, zda si „lady Florence“ – jak si nechávala říkat a jak se i často podepsala[14] – byla vědoma skutečnosti, nebo upřímně věřila, že má pěvecký talent. Na jedné straně se s oblibou srovnávala s renomovanými sopranistkami Friedou Hempelovou či Luisou Tetrazzini a zdála se netečná k hojnému diváckému smíchu během svých představení.[23] Její věrní přátelé se snažili maskovat smích jásotem a potleskem a její techniku často zvědavým tazatelům vysvětlovali „úmyslně nejednoznačnými“ výrazy, jako například: „její zpěv ve své vrcholné kvalitě připomíná nespoutaný útok velkého dravce“.[24] Příznivé články a vstřícné recenze uveřejněné ve specializovaných hudebních periodicích, jako byl The Musical Courier, pravděpodobně psali její přátelé nebo ona sama.[13] „Řekla bych, že si možná nebyla vědoma [svého špatného zpěvu],“ uvedla mezzosopranistka Marilyn Horne. „Nemůžeme slyšet sami sebe tak, jak nás slyší ostatní.“ Možná také měla fyzicky zhoršený sluch kvůli poškození nervů v důsledku syfilidy a její léčby.[21]
Na druhou stranu Jenkinsová odmítala zpřístupnit svá představení široké veřejnosti a byla si jasně vědoma kritických hlasů. „Lidé mohou říkat, že neumím zpívat,“ poznamenala jednou příteli, „ale nikdo nikdy nemůže říci, že jsem nezpívala.“[5] Svého původního doprovodného pianistu Edwina McArthura propustila poté, co ho během představení přistihla, jak vysílá k publiku „chápavý úsměv“.[25] Až do krajnosti omezovala přístup ke svým soukromým recitálům, které se konaly v jejím bytě, v malých klubech nebo každý říjen na výročním „Plesu stříbrných skřivánků“ Verdiho klubu v tanečním sále hotelu Ritz-Carlton. Publikum se omezovalo na loajální dámy z klubu a několik vybraných dalších, výhradně na osobní pozvání. Jenkinsová se o distribuci vstupenek starala sama a pečlivě vylučovala neznámé lidi, zejména hudební kritiky.[13] „Neexistuje způsob, jak by to mohla nevědět,“ uvedl Schuman. „Nikdo není tak přehlíživý ... milovala reakci publika a milovala zpěv. Ale věděla.“[21]
Navzdory jejím důsledným snahám nevystavovat svůj zpěv veřejnosti převažoval mezi současníky názor, že sebeklam Jenkinsové byl skutečný. „V té době začínal zpívat Frank Sinatra a při jeho tónech a vřískotu teenageři omdlévali,“ řekl McMoon v rozhovoru. „Takže si myslela, že má její produkce obdobný účinek.“[21] „Florence si nemyslela, že někoho tahá za nohu,“ uvedl operní historik Albert Innaurato. „Byla compos mentis (příčetná), ne šílená. Byla to velmi uspořádaná a komplexní osobnost.“[14] Jak později uvedl anonymní autor jejího nekrologu: „Její uši, přivyklé ustavičné introverzi, slyšely jen rozjasněné tóny, jaké nikdy nedolehly k jejímu publiku, aby utišily posměch.“[16]
Její recitály obsahovaly árie ze standardního operního repertoáru Mozarta, Verdiho a Johanna Strausse, písně od Brahmse, Valverdeho španělský valčík „Clavelitos“ („Karafiátky“) nebo písně, které složila ona sama či McMoon.[5] Stejně jako ve svých živých obrazech doplňovala svá pěvecká představení propracovanými kostýmy podle vlastních návrhů, často zahrnujícími křídla, třepení či květiny. Píseň „Clavelitos“ předvedla oděná jako Carmen, s kastanětami a proutěným košem plným květin, klapala při tom kastanětami a květy jeden po druhém odhazovala. Když jí došly květiny, odhodila také koš a nakonec i kastaněty. Její obdivovatelé s vědomím, že „Clavelitos“ byla její oblíbená píseň, se obvykle dožadovali přídavku, ona pak poslala McMoona do publika, aby posbíral květiny, košík a kastaněty a bylo možno píseň znovu předvést.[15]
Když jednou při jízdě v taxi došlo ke srážce s jiným autem, Jenkinsová vykřikla vysokým hlasem. Po příjezdu domů ihned šla ke svému klavíru a ověřila si (alespoň domněle), že tón, kterým vykřikla, bylo legendární „f nad vysokým c“ – výška, jaké nikdy předtím nedosáhla. Přešťastná odmítla vznést obvinění proti kterémukoli účastníku autonehody a taxikáři dokonce poslala krabici drahých doutníků.[14][26] McMoon ovšem uvedl, že ani on, „ani kdokoli jiný“ ji nikdy skutečně neslyšel zpívat vysoké f.[22]
Ve věku 76 let Jenkinsová konečně vyšla vstříc přání veřejnosti a na 25. října 1944 rezervovala Carnegie Hall pro své veřejně přístupné vystoupení.[19] Vstupenky na akci byly vyprodány celé týdny předem; poptávka byla taková, že před vchodem koncertní síně s kapacitou 2 800 míst muselo být podle odhadů dalších 2 000 lidí odmítnuto.[22] Zúčastnilo se ho mnoho známých osobností, včetně Portera, Marge Championové, Gian Carla Menottiho, Kitty Carlisle nebo Lily Ponsové s manželem Andre Kostelanetzem, který pro recitál složil píseň. McMoon si později vybavil „obzvláště pozoruhodný“ okamžik: „[Když zpívala] „Pokud vás moje silueta ještě nepřesvědčila / Moje postava jistě ano“ [z árie Adély v Netopýrovi], chytila se rukama za boky a začala se nakrucovat, což byla ta nejsměšnější věc, jakou jsem kdy viděl. A v mžiku vypukla vřava. Jednu slavnou herečku museli vynést z lóže, protože dostala hysterický záchvat.“[23]
Protože si Jenkinsová tentokrát poprvé nemohla pohlídat distribuci vstupenek, nemohla už výsměch a kritiku udržet na uzdě. Podle Bayfielda byly noviny následujícího rána plné ostře kritických a sarkastických recenzí, které Jenkinsovou zdrtily.[27] „[Paní Jenkinsová] má skvělý hlas,“ napsal kritik The New York Sun. „Umí zazpívat prakticky všechno kromě not... Většina jejího zpěvu beznadějně postrádala byť jen zdání intonace, ale čím dál byla nota z její správné výšky, tím více se publikum smálo a tleskalo.“ The New York Post byl ještě méně vlídný: „Lady Florence ... včera předvedla jednu z nejpodivnějších hromadných frašek, jaké kdy New York viděl.“[23]
Jenkinsová pět dní po koncertě při nakupování v hudebninách G. Schirmera utrpěla infarkt a o měsíc později, 26. listopadu 1944, zemřela ve svém manhattanském sídle v hotelu Seymour.[11][17] Byla pohřbena po boku svého otce ve Fosterově mauzoleu na hollenbackém hřbitově ve Wilkes-Barre v Pensylvánii.[23]
Možný vliv přetrvávajících zdravotních problémů
Některé interpretační obtíže Florence Foster Jenkinsové jsou přičítány neléčené syfilidě, která v pozdějších fázích způsobuje postupné zhoršování centrálního nervového systému.[28] Poškození nervů a další postižení způsobená tímto onemocněním mohla být doprovázena toxickými vedlejšími účinky – jako je ztráta sluchu – rtuti a arsenu, které v době před příchodem antibiotik představovaly převládající (a do značné míry neúčinné) léky na syfilis.[29] Když se ve 40. letech 20. století stal penicilin obecně dostupným, choroba už u Jenkinsové postoupila do terciárního stadia, na které antibiotika neúčinkují.[13]
Nahrávky
Audio
Veškeré profesionální zvukové záznamy Jenkinsové představuje soubor devíti výběrových nahrávek na pěti 78otáčkových gramofonových deskách (Melotone Recording Studio, New York, 1941–1944), vydaných samotnou Jenkinsovou na vlastní náklady[2] a prodaných jejím přátelům po 2,50 USD[pozn. 2] za kus.[16] Soubor zahrnuje čtyři koloraturní árie z oper Mozarta, Delibese, Johanna Strausse mladšího a Féliciena Davida a dále pět uměleckých písní, z nichž dvě pro Jenkinsovou napsal její klavírní doprovod Cosmé McMoon. Sedm nahrávek vydala nahrávací společnost RCA Victor na 10palcové dlouhohrající desce v roce 1954 a znovu pak v roce 1962 na 12palcovém LP nazvaném The Glory (????) of Human Voice.[30]
- Strana A
- Mozart: „ Árie Královny noci“ z Kouzelné flétny (v angličtině)
- Liadoff: „The Musical Snuff-Box“ (anglická verze od Adele Epsteinové)
- McMoon: „Like a Bird“ (text: Jenkinsová)
- Delibes: „Píseň zvonů“ z Lakmé (ve francouzštině)
- David : "Charmant oiseau" (s flétnou a klavírem) z La perle du Brésil (ve francouzštině)
- Bach/Pavlovič: „Biassy“ (podle preludia z Bachova Preludia a fugy g moll, BWV 861, text: Alexandr Puškin, v ruštině)
- Johann Strauss mladší: „Mein Herr Marquis“ (Valčíková píseň Adély) z Netopýra (anglická verze od Lorraine Noël Finleyové)
- Strana B z Gounodova Fausta, Jenny Williamsová (soprán), Thomas Burns (klavír)
- „Árie Valentina“ (Ere I leave my native land)
- „Árie Markéty“ (O heavenly jewels)
- „Kavatina Fausta“ (Emotions strange)
- Závěrečný tercet (My heart is overcome with terror), zpívaný jako duet
Od té doby byl tento materiál znovu vydán v různých kombinacích na třech CD:
- The Glory (????) of the Human Voice (Sony Classical / RCA Victor Gold Seal,OCLC 968787814, 1992), reedice nahrávky z roku 1962 s přidanou McMoonovou písní „Serenata Mexicana“.
- Florence Foster Jenkins & Friends: Murder on the High Cs (Naxos Records,OCLC 873003955, 2003) obsahuje všech devět výběrů plus „Valse Caressante“ od McMoon.
- The Muse Surmounted: Florence Foster Jenkins and Eleven of Her Rivals (Homophone Records,OCLC 58399998, 2004) obsahuje jednu píseň od Jenkinsové „Valse Caressante“ a krátký rozhovor s McMoonem.
Film
Jenkinsová si objednala natáčení svých vystoupení na každoroční slavnostní akci Verdiho klubu, „Plesu stříbrných skřivánků“, pořádané vždy v říjnu v hotelu Ritz-Carlton.[31] Všechny záznamy byly považovány za ztracené,[32] dokud se v roce 2009 neobjevily kopie filmů z let 1934 až 1939 a 1941.[33] Donald Collup, historik Florence Jenkinsové, použil ukázky nahrávek z jejích představení ve svém dokumentu.[34]
Poznámky
- Jeden zdroj, Encyclopaedia Britannica, uvádí její křestní jméno jako „Nascina“, ale podle všech ostatních, včetně federálního sčítání lidu z roku 1870, je to Narcissa.
- 2,50 USD představovalo značnou sumu - ekvivalent zhruba 45 USD v roce 2019. V té době se běžná gramofonová nahrávka prodávala za 25 až 50 centů.
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Florence Foster Jenkins na anglické Wikipedii.
- PILE, Stephen. The Ultimate Book of Heroic Failures. [s.l.]: Faber and Faber, 2011. Dostupné online. ISBN 978-0-571-27728-5. S. 115. (anglicky)
- Florence Foster Jenkins v American National Biography Online, cit. 2016-10-18. (anglicky)
- "Celebrity fan club: the stars who loved the world's worst singer", The Daily Telegraph, cit. 2016-09-20. (anglicky)
- Florence Foster Jenkins na Maxbass.com, cit. 2016-11-21. (anglicky)
- The Worst Singer in the World na psmag.com, cit. 2016-08-11. (anglicky)
- Florence Foster Jenkins [online]. Encyclopaedia Britannica. Dostupné online. (anglicky)
- Music. Dreamer. Time. 1934-11-19. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-08-13. (anglicky)
- Skrapits, Elizabeth: Opera singer's family owned land, Citizens' Voice, 24. prosince 2014. Cit. 2015-03-28. (anglicky)
- Foster biography na Anb.org, cit. 2015-03-28. (anglicky)
- Oxford Reference: Jenkins, Florence Foster (née Foster, Nascina Florence) cit. 2016-01-30. (anglicky)
- OTTO, Julie Helen. Ancestry of Florence Foster Jenkins [online]. William Addams Reitwiesner Genealogical Services [cit. 2007-04-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-04-30. (anglicky)
- LOWRY, Mark. Fort Worth man's film inspired Streep's Florence Foster Jenkins. Fort Worth Star-Telegram. 2016-08-10. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-08-06.
- Collup, D: Florence Foster Jenkins: A World of Her Own. DVD, Video Artists Int'l (2007). OCLC 191749195
- Peters, Brooks, "Florence, The Nightingale?," June 15, 2006 (also appeared, but in slightly different format, in Opera News magazine) 65 (12): 20–23 Archivováno 16. 3. 2010 na Wayback Machine
- MACINTYRE, F. Gwynplaine. Happy in her work. Daily News. New York City: 2004-06-23. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2004-08-10. (anglicky) Archivováno 10. 2. 2006 na Wayback Machine
- BENDINER, Milton. Florence Foster Jenkins: An Appreciation.. [s.l.]: Melotone Recording Studio, 1946. Dostupné v Loyola University New Orleans Special Collections and Archives Online. (anglicky)
- Mrs. Florence F. Jenkins. Founder of Verdi Club. Gave Recital Here on Oct. 25. The New York Times. 1944-11-27. Dostupné online. (anglicky)
- Foster family tree na Wargs.com; cit. 2015-03-28. (anglicky)
- Florence F. Jenkins in Recital. The New York Times. 1944-10-26. Dostupné online. (anglicky)
- Piano ma non solo, Jean-Pierre Thiollet, Anagramme Ed., 2012, s. 140–141; ISBN 978-2-35035-333-3. (francouzsky)
- Huizenga, T. Killing Me Sharply With Her Song: The Improbable Story Of Florence Foster Jenkins. NPR.org 10. srpna 2016, cit. 2016-10-25. (anglicky)
- Getlen, Larry, "How the world's worst singer made a career as a musician", New York Post 30. července 2016, cit. 2016-08-15. (anglicky)
- Queen of the Night. NPR.org 1. srpna 2014, cit. 2016-08-15. (anglicky)
- Felton, Bruce (1980). "That's Entertainment? 6 Perfectly Wretched Performers", s. 162–63, In: The Book of Lists #2, edit. Irving Wallace, et al., London: Elm Tree Books, ISBN 0241104335. (anglicky)
- Martin, Rees (2016). S. 38.
- Martin, Rees (2016). S. 44.
- Collup, D: Florence Foster Jenkins: A World of Her Own. DVD, Video Artists Int'l (2007). OCLC 191749195
- Jeremy Nicholas, "Review: Florence Foster Jenkins – (A) World of Her Own", Gramophone. (anglicky)
- Martin, Rees (2016). S. 28.
- Florence Foster Jenkins / Jenny Williams And Thomas Burns – The Glory (????) Of The Human Voice / A Faust Travesty (1962, Vinyl) [online]. Discogs.com. Dostupné online. (anglicky)
- HISTORIC FILMS STOCK FOOTAGE ARCHIVE. The Real Florence Foster Jenkins – The Lost Films. [s.l.]: [s.n.], 2016-10-19. Dostupné online. (anglicky)
- COLLUP, Donald. Orchids, Tiaras, Minks, Ermines and Top Hats: My recent revelations about Florence Foster Jenkins [online]. collup.com [cit. 2016-10-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-10-31. (anglicky)
- COLLUP, Donald. Discovering a Survival [online]. collup.com, červen 2016 [cit. 2016-10-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-10-31. (anglicky)
- Silent Revelations: The Films of Florence Foster Jenkins na YouTube
Literatura
- MARTIN, Nicholas; REES, Jasper, 2016. Florence Foster Jenkins: The Inspiring True Story of the World's Worst Singer. [s.l.]: St. Martin's Griffin. Dostupné online. ISBN 1250115957. (anglicky) Též jen Martin, Rees (2016).
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Florence Foster Jenkinsová na Wikimedia Commons
- Efeméra Florence Foster Jenkinsové, pamětní album Jenkinsové a jejího manžela, St. Clair Bayfielda, v hudebním oddělení Veřejné knihovny múzických umění v New Yorku (anglicky)
- Booklet k CD, fotografie a článek o Jenkinsové od Daniela Dixona (anglicky)
- Maureen Lipmanová: "Playing the diva of din", The Guardian 3. listopadu 2005. (anglicky)
- "Tra-la-laughable, but loving it" o hře Glorious!, The Sydney Morning Herald 4. října 2007. (anglicky)
- Nimby Smith: 5 People Who Failed Their Way to Fame And Fortune – #2. Florence Foster Jenkins, Cracked 25. října 2009. (anglicky)
- BULLOCK, Darryl W. Florence! Foster!! Jenkins!!!: The Life of the World's Worst Opera Singer. [s.l.]: The Overlook Press, 2016. Dostupné online. ISBN 9781468314090. (anglicky)