Florence Foster Jenkinsová

Narcissa Florence Fosterová se narodila 19. července 1868 ve Wilkes-Barre v Pensylvánii[6] jako dcera Charlese Dorrance Fostera (1836–1909), právníka z rodiny bohatých pensylvánských velkostatkářů,[7][8] a Mary Jane Hoagland Fosterové (1851–1930).[9] Jediným jejím sourozencem byla mladší sestra Lillian, která v roce 1883 jako osmiletá zemřela na záškrt.[10] [11][12]

Fosterová uvedla, že její celoživotní vášeň pro veřejné vystupování začala v jejích sedmi letech. [13] Byla talentovanou pianistkou, vystupovala na společenských večírcích jako „Little Miss Foster“[5] a během prezidentství Rutherforda B. Hayese uskutečnila svůj recitál v Bílém domě.[13] Po maturitě byla zmařena její naděje na studium hudby v Evropě, neboť její otec odmítl dát souhlas a studijní pobyt financovat. V roce 1885, ve věku 17 let, Florence utekla s Frankem Thorntonem Jenkinsem, o 16 let starším lékařem, do Philadelphie, kde se vzali.[11] Následujícího roku, když zjistila, že se od manžela nakazila syfilidou, vztah s ním ukončila a údajně o něm už nikdy nemluvila. V pozdějších letech tvrdila, že 24. března 1902 získala potvrzení o rozvodu, ačkoli o takovém rozhodnutí nebyly nalezeny žádné doklady.[14] Po zbytek života si ponechala příjmení Jenkinsová.

Když zranění ruky ukončilo její pianistické ambice, ve Philadelphii zprvu vyučovala hru na klavír a kolem roku 1900 se přestěhovala se svou matkou do New Yorku.[13] V roce 1909 Jenkinsová jako čerstvá čtyřicátnice potkala 33letého britského herce jménem St. Clair Bayfield a zahájila s ním poměrně volně vymezené soužití, které pokračovalo po celý zbytek jejího života.[14] Později téhož roku zemřel její otec[11] a Jenkinsová se stala beneficientkou značného majetkového svěřenství. Rozhodla se pro pěveckou kariéru, a to s Bayfieldem v roli svého manažera.[15] Začala brát pěvecké lekce a vstupem do desítek společenských klubů se zapojila mezi newyorskou smetánku. Jako „hudební ředitelka“ mnoha z těchto organizací začala pořádat velkolepé živé obrazy – v té době oblíbenou kratochvíli vyšších společenských kruhů.[5] Jenkinsová se pokaždé zhostila hlavní postavy závěrečného obrazu, a to v propracovaném kostýmu podle vlastního návrhu.[13] Hojně publikovanou se stala fotografie, na níž Jenkinsová pózuje v kostýmu doplněném andělskými křídly a která pochází z živého obrazu inspirovaného malbou Stephen Foster a Anděl inspirace od Howarda Chandlera Christyho.[16]

V roce 1912 Jenkinsová jako 44letá začala pořádat soukromé pěvecké recitály.[15] V roce 1917 se stala zakladatelkou a „předsedající sopránovou hostitelkou“ své vlastní společenské organizace – Verdiho klubu (Verdi Club)[7][17] – která se věnovala „pěstování vášně a podpory pro velkou operu v anglickém jazyce“. Počet jejího členstva rychle přesáhl 400 a čestnými členy byli třeba i Enrico Caruso či Geraldine Farrar.[5] Když v roce 1930 zemřela její matka, Jenkinsová dostala k dispozici další finanční zdroje k rozšiřování a vylepšování své pěvecké kariéry.[18]

Podle publikovaných recenzí a dalších soudobých zpráv Jenkinsová svou uznávanou znalost hry na klavír příliš nedokázala proměnit v pěvecké oblasti. Měla údajně značné potíže s takovými hlasovými dovednostmi jako poloha tónu, rytmus či intonace a frázování.[19] V nahrávkách je slyšet, že se doprovázející Cosmé McMoon snaží přizpůsobit tak, aby vyrovnal její neustálé změny tempa a rytmické chyby,[20] pro zamaskování její nepřesné intonace však mohl udělat jen pramálo. Byla soustavně plochá, někdy opravdu povážlivě. Podobně nedostatečná byla i její dikce, zejména u textů v cizích jazycích.

Obtížné operní árie, které si Jenkinsová vybírala k přednesu – vesměs značně mimo její technické schopnosti i hlasový rozsah – tyto nedostatky jedině zvýraznily.[19] „Dokonce ani z pedagogického hlediska se to nedá vysvětlit,“ uvedl hlasový instruktor Bill Schuman. "Je obdivuhodné, že se vůbec pokouší zpívat takovou hudbu."[21] Operní impresário Ira Siff, který ji nazval „Anticallas“, uvedl: „Jenkinsová byla neobyčejně špatná, tak špatná, že to přispělo k docela dobrému divadelnímu večeru [...] Odpoutala se od původní hudby a se svým hlasem dělala intuitivní a instinktivní věci, ale strašně pokřiveným způsobem. Byla to nekončící hrůza. [...] Cole Porter se prý musel uhodit holí do nohy, aby se při jejím zpěvu nezačal smát nahlas. Tak byla špatná.“[14] Přesto si Porter její recitál jen zřídka nechal ujít.[22]

Stále zůstává nevyjasněnou otázkou, zda si „lady Florence“ – jak si nechávala říkat a jak se i často podepsala[14] – byla vědoma skutečnosti, nebo upřímně věřila, že má pěvecký talent. Na jedné straně se s oblibou srovnávala s renomovanými sopranistkami Friedou Hempelovou či Luisou Tetrazzini a zdála se netečná k hojnému diváckému smíchu během svých představení.[23] Její věrní přátelé se snažili maskovat smích jásotem a potleskem a její techniku často zvědavým tazatelům vysvětlovali „úmyslně nejednoznačnými“ výrazy, jako například: „její zpěv ve své vrcholné kvalitě připomíná nespoutaný útok velkého dravce“.[24] Příznivé články a vstřícné recenze uveřejněné ve specializovaných hudebních periodicích, jako byl The Musical Courier, pravděpodobně psali její přátelé nebo ona sama.[13] „Řekla bych, že si možná nebyla vědoma [svého špatného zpěvu],“ uvedla mezzosopranistka Marilyn Horne. „Nemůžeme slyšet sami sebe tak, jak nás slyší ostatní.“ Možná také měla fyzicky zhoršený sluch kvůli poškození nervů v důsledku syfilidy a její léčby.[21]

Na druhou stranu Jenkinsová odmítala zpřístupnit svá představení široké veřejnosti a byla si jasně vědoma kritických hlasů. „Lidé mohou říkat, že neumím zpívat,“ poznamenala jednou příteli, „ale nikdo nikdy nemůže říci, že jsem nezpívala.“[5] Svého původního doprovodného pianistu Edwina McArthura propustila poté, co ho během představení přistihla, jak vysílá k publiku „chápavý úsměv“.[25] Až do krajnosti omezovala přístup ke svým soukromým recitálům, které se konaly v jejím bytě, v malých klubech nebo každý říjen na výročním „Plesu stříbrných skřivánků“ Verdiho klubu v tanečním sále hotelu Ritz-Carlton. Publikum se omezovalo na loajální dámy z klubu a několik vybraných dalších, výhradně na osobní pozvání. Jenkinsová se o distribuci vstupenek starala sama a pečlivě vylučovala neznámé lidi, zejména hudební kritiky.[13] „Neexistuje způsob, jak by to mohla nevědět,“ uvedl Schuman. „Nikdo není tak přehlíživý ... milovala reakci publika a milovala zpěv. Ale věděla.“[21]

Navzdory jejím důsledným snahám nevystavovat svůj zpěv veřejnosti převažoval mezi současníky názor, že sebeklam Jenkinsové byl skutečný. „V té době začínal zpívat Frank Sinatra a při jeho tónech a vřískotu teenageři omdlévali,“ řekl McMoon v rozhovoru. „Takže si myslela, že má její produkce obdobný účinek.“[21] „Florence si nemyslela, že někoho tahá za nohu,“ uvedl operní historik Albert Innaurato. „Byla compos mentis (příčetná), ne šílená. Byla to velmi uspořádaná a komplexní osobnost.“[14] Jak později uvedl anonymní autor jejího nekrologu: „Její uši, přivyklé ustavičné introverzi, slyšely jen rozjasněné tóny, jaké nikdy nedolehly k jejímu publiku, aby utišily posměch.“[16]

Program z vystoupení 25. října 1944

Její recitály obsahovaly árie ze standardního operního repertoáru Mozarta, Verdiho a Johanna Strausse, písně od Brahmse, Valverdeho španělský valčík „Clavelitos“ („Karafiátky“) nebo písně, které složila ona sama či McMoon.[5] Stejně jako ve svých živých obrazech doplňovala svá pěvecká představení propracovanými kostýmy podle vlastních návrhů, často zahrnujícími křídla, třepení či květiny. Píseň „Clavelitos“ předvedla oděná jako Carmen, s kastanětami a proutěným košem plným květin, klapala při tom kastanětami a květy jeden po druhém odhazovala. Když jí došly květiny, odhodila také koš a nakonec i kastaněty. Její obdivovatelé s vědomím, že „Clavelitos“ byla její oblíbená píseň, se obvykle dožadovali přídavku, ona pak poslala McMoona do publika, aby posbíral květiny, košík a kastaněty a bylo možno píseň znovu předvést.[15]

Když jednou při jízdě v taxi došlo ke srážce s jiným autem, Jenkinsová vykřikla vysokým hlasem. Po příjezdu domů ihned šla ke svému klavíru a ověřila si (alespoň domněle), že tón, kterým vykřikla, bylo legendární „f nad vysokým c“ – výška, jaké nikdy předtím nedosáhla. Přešťastná odmítla vznést obvinění proti kterémukoli účastníku autonehody a taxikáři dokonce poslala krabici drahých doutníků.[14][26] McMoon ovšem uvedl, že ani on, „ani kdokoli jiný“ ji nikdy skutečně neslyšel zpívat vysoké f.[22]

Ve věku 76 let Jenkinsová konečně vyšla vstříc přání veřejnosti a na 25. října 1944 rezervovala Carnegie Hall pro své veřejně přístupné vystoupení.[19] Vstupenky na akci byly vyprodány celé týdny předem; poptávka byla taková, že před vchodem koncertní síně s kapacitou 2 800 míst muselo být podle odhadů dalších 2 000 lidí odmítnuto.[22] Zúčastnilo se ho mnoho známých osobností, včetně Portera, Marge Championové, Gian Carla Menottiho, Kitty Carlisle nebo Lily Ponsové s manželem Andre Kostelanetzem, který pro recitál složil píseň. McMoon si později vybavil „obzvláště pozoruhodný“ okamžik: „[Když zpívala] „Pokud vás moje silueta ještě nepřesvědčila / Moje postava jistě ano“ [z árie Adély v Netopýrovi], chytila se rukama za boky a začala se nakrucovat, což byla ta nejsměšnější věc, jakou jsem kdy viděl. A v mžiku vypukla vřava. Jednu slavnou herečku museli vynést z lóže, protože dostala hysterický záchvat.“[23]

Protože si Jenkinsová tentokrát poprvé nemohla pohlídat distribuci vstupenek, nemohla už výsměch a kritiku udržet na uzdě. Podle Bayfielda byly noviny následujícího rána plné ostře kritických a sarkastických recenzí, které Jenkinsovou zdrtily.[27] „[Paní Jenkinsová] má skvělý hlas,“ napsal kritik The New York Sun. „Umí zazpívat prakticky všechno kromě not... Většina jejího zpěvu beznadějně postrádala byť jen zdání intonace, ale čím dál byla nota z její správné výšky, tím více se publikum smálo a tleskalo.“ The New York Post byl ještě méně vlídný: „Lady Florence ... včera předvedla jednu z nejpodivnějších hromadných frašek, jaké kdy New York viděl.“[23]

Jenkinsová pět dní po koncertě při nakupování v hudebninách G. Schirmera utrpěla infarkt a o měsíc později, 26. listopadu 1944, zemřela ve svém manhattanském sídle v hotelu Seymour.[11][17] Byla pohřbena po boku svého otce ve Fosterově mauzoleu na hollenbackém hřbitově ve Wilkes-Barre v Pensylvánii.[23]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Florence Foster Jenkins na anglické Wikipedii.

• MARTIN, Nicholas; REES, Jasper, 2016. Florence Foster Jenkins: The Inspiring True Story of the World's Worst Singer. [s.l.]: St. Martin's Griffin. Dostupné online. ISBN 1250115957. (anglicky) Též jen Martin, Rees (2016).

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Florence Foster Jenkinsová na Wikimedia Commons
• Efeméra Florence Foster Jenkinsové, pamětní album Jenkinsové a jejího manžela, St. Clair Bayfielda, v hudebním oddělení Veřejné knihovny múzických umění v New Yorku (anglicky)
• Booklet k CD, fotografie a článek o Jenkinsové od Daniela Dixona (anglicky)
• Maureen Lipmanová: "Playing the diva of din", The Guardian 3. listopadu 2005. (anglicky)
• "Tra-la-laughable, but loving it" o hře Glorious!, The Sydney Morning Herald 4. října 2007. (anglicky)
• Nimby Smith: 5 People Who Failed Their Way to Fame And Fortune – #2. Florence Foster Jenkins, Cracked 25. října 2009. (anglicky)
• BULLOCK, Darryl W. Florence! Foster!! Jenkins!!!: The Life of the World's Worst Opera Singer. [s.l.]: The Overlook Press, 2016. Dostupné online. ISBN 9781468314090. (anglicky)