Netopýr (opereta)

V bytě Eisensteinových žádá komorná Adéla svou paní Rosalindu o volno, protože prý chce navštívit nemocnou tetu. Místo toho ale chce jít v přestrojení na slavnost pořádanou princem Orlovským. Rosalinda jí dát volno zprvu odmítá, neboť její muž Gabriel má ještě ten den nastoupit trest pěti dní vězení za urážku úředníka. Rosalindu ale také přemlouvá její dávný ctitel zpěvák Alfréd, aby s ním povečeřela.

Eisenstein se vrací domů se svým koktavým obhájcem Blindem po neúspěšném jednání u soudu, kde mu trest ještě o tři dny zpřísnili. Vzápětí se objeví i jeho přítel, notář Falke. Ten Eisensteina láká, aby odložil nástup do věznice až na ráno a večer s ním raději navštívil společnost u prince Orlovského. Ve skutečnosti ale chystá odplatu za dřívější Eisensteinův žert, kdy ho na maškarním plesu opil a pak zesměšnil: nechal ho jít v kostýmu netopýra přes celé město (opereta byla proto původně nazvána „Pomsta netopýrova“). Eisenstein se nechá přemluvit, své ženě ale řekne, že jde do vězení.

Rosalinda dá své komorné volno a chce strávit večer s Alfrédem. Nečekaně se ale objeví ředitel věznice Frank, aby osobně odvedl svého "lepšího" vězně. Nakonec odchází do vězení Alfréd, kterého Frank považuje za Rosalindina manžela.

Scéna z 2. jednání (Opernhaus, Düsseldorf 1954)

V paláci prince Orlovského slibuje doktor Falke princovi, že se dnes hodně nasměje. Podařilo se mu totiž pozvat do společnosti pod falešnými jmény několik hostů. Nejprve se objeví Eisenstein, kterého Falke představí jako markýze Renarda, a Adéla, která se v šatech své paní a v doprovodu své sestry Idy vydává za začínající umělkyni Olgu. Eisensteinovo podezření, že by byla komornou, odmítá. Na slavnost dorazí také ředitel věznice Frank, který je představen jako Chévalier Changin (rytíř Changin), a nakonec i Rosalinda – ta je přestrojená za uherskou hraběnku, skrývající svou identitu pod maskou.

Frank a Eisenstein v rolích francouzských aristokratů se spřátelí. Záletný Eisenstein začne flirtovat nejprve s Adélou – Olgou, a pak i se svou maskovanou manželkou; chlubí se přitom hodinkami, které má ve zvyku slibovat ženám za jejich přízeň. Rosalindě se podaří mu hodinky vzít. Eisenstein, poněkud opilý šampaňským, vypráví všem, jak se kdysi Dr. Falke stal v kostýmu netopýra terčem posměchu.

K ránu se Frank vrací do služby. Také Eisenstein odchází, aby konečně nastoupil do vězení.

Scéna z 3. jednání (Opera Theater, Pittsburgh 2006)

Ředitel Frank po prohýřené noci přichází do věznice a záhy ve své kanceláři usne. Řízení událostí se ujme dozorce Frosch, hojně přitom popíjející. Franka sledovaly Ida s Adélou a přicházejí Franka – domnělého rytíře Changina – požádat, aby Adélinu touhu stát se z komorné herečkou podporoval. Když se pak ohlásí Eisenstein, odvede Frosch obě dívky do volné cely.

Eisenstein s překvapením zjišťuje, kým je ve skutečnosti jeho nový přítel, a dozvídá se, že on sám už vlastně od večera ve vězení je. Když přijde Rosalinda, která chce osvobodit Alfréda, převleče se Eisenstein za svého obhájce Blinda a podaří se mu zjistit, jak se místo něj Alfréd do vězení dostal. Chce to manželce vyčítat a odhalí svou totožnost, ale Rosalinda mu na oplátku ukáže hodinky, které získala jako uherská hraběnka, když s ní na slavnosti u prince Orlovského flirtoval.

Nakonec se dostaví i princ Orlovský a doktor Falke, který celé společnosti vysvětlí, že to všechno byla jeho úspěšná „pomsta netopýra“, kterou chtěl prince pobavit.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Die Fledermaus na německé Wikipedii a Netopier (opereta) na slovenské Wikipedii.

• JANOTA, Dalibor. Česká a světová opereta. Praha: NS Svoboda, 2020. 872 s. ISBN 978-80-205-0641-2. S. 635–639.
• ZENTNER, Wilhelm (ed.). Johann Strauss: Die Fledermaus. Stuttgart: Reclam, 1986. ISBN 978-3-15-008260-7. (německy)
• PANAGL, Oswald; SCHWEIGER, Fritz. Die Fledermaus. Die wahre Geschichte einer Operette. Wien: Böhlau, 1999. ISBN 3-205-99087-0. (německy)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Netopýr na Wikimedia Commons
• Johann Strauss, Netopýr, předehra (Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků, 2010)