Filip Barankiewicz

Vystudoval Státní baletní školu ve Varšavě (1995) a začal vystupovat v Lodži a Varšavě. Několik úspěchů na soutěžích a ocenění (medaile Vaslava Nižinského 1991, vítězství na polské národní baletní soutěži 1995 a finále ve Velké ceně Eurovize 1995) mu zajistilo stipendium na Akademii klasického tance v Monte Carlu, kde ho připravovala Marika Besobrasovová, a o rok později angažmá ve Stuttgartském baletu.[2]

Postupně se stal jednou z nejdůležitějších postav celého stuttgartského souboru. Sólistou se stal už v roce 2001 a o pouhý rok později prvním sólistou.[2] Ve Stuttgartu nastudoval několik desítek rolí, včetně klíčových postav baletního repertoáru od romantismu (Albrecht v Giselle, James v Sylfidě), přes klasiku a novoklasiku (princ v Šípkové Růžence,[3] Colas i mamá Simone v Marné opatrnosti Fredericka Ashtona, Serenáda, Čtyři temperamenty a Téma s variacemi George Balanchina ad.) až po choreografie 20. století (Hans van Mannen, John Neumeier, Mauro Bigonzetti, William Forsythe, Dances at a Gathering Jeroma Robbinse, Forgotten Land, Návrat do neznámé země nebo No More Play Jiřího Kyliána ad.). Mnoho příležitostí dostal v novoklasických baletech Johna Cranka, počínaje jeho první rolí ve Stuttgartu vůbec, což byl Benvolio v Romeovi a Julii, přičemž ale záhy zaskočil i jako Romeo.[4] Později nastudoval mnohé další Crankovy postavy, jako byli právě Romeo, Oněgin a Lenskij v Oněginu, princ Siegfried v Labutím jezeru, Petruchio a Hortensio ve Zkrocení zlé ženy. Petruchia označuje za svou nejoblíbenější postavu, na které mohl pracovat v Riu přímo s Crankovými tanečníky Marcií Haydéeovou a Richardem Cragunem.[4][5] Přímo pro něj stavěli své role choreografové jako Wayne McGregor, Jorma Elo nebo Corinna Spiethová.[2]

Tančil např. se Sue Jin Kang, Terezou Podařilovou, Marií Eichwaldovou, Nikolou Márovou, Polinou Semionovovou, Mijako Jošidovou,[2] Alessandrou Ferriovou nebo Alinou Cojocaruovou.[3]

V létě 2014 se rozhodl ze Stuttgartu po dlouhých 18 letech odejít,[6] dál se věnovat tanci bez stálého angažmá a zahájit novou dráhu pedagoga a choreografa.[4]

V roce 2003 dokončil studia baletní pedagogiky a začal se věnovat výuce baletu, mj. ve Varšavě, Praze, Stockholmu nebo Helsinkách.[5] Dohlížel také na nová nastudování některých Crankových baletů. V roce 2013 ale odmítl nabídku zaměstnání v Crankově baletní škole ve Stuttgartu.[7]

Od roku 2003 je stálým hostem baletu Národního divadla v Praze, kde vystupoval mj. jako Siegfried, Petrucchio a Oněgin.[2] Na konci roku 2014 se přihlásil do výběrového řízení na nového uměleckého šéfa baletu Národního divadla. Dalšími kandidáty byli Jiří Bubeníček a Daria Klimentová. Výběrová komise doporučila Barankiewicze a Bubeníčka a generální ředitel divadla Jan Burian potvrdil Barankiewicze do funkce 20. prosince 2014.[8] Nový šéf převezme Balet Národního divadla po Petru Zuskovi od sezony 2017/18. Jeho předchůdce Barankiewiczovu volbu schválil i kvůli znalosti prostředí, do kterého přijde.[9] Stává se tak třetím cizincem, který tuto funkci v Baletu Národního divadla za dobu jeho historie zastává. [10]

Od 1. září 2016 je baletním mistrem Baletu Národního divadla. [11]

• Markéta Stinglová: Dokonalost je nudná (rozhovor s nastupujícím uměleckým šéfem Baletu ND Filipem Barankiewiczem), In: Informační zpravodaj Národního divadla, č. 1, září 2017, 135, sezona 2017–2018, str. 18–19

• Filip Barankiewicz v databázi Archivu Národního divadla