Ferdinandův pramen

Ferdinandův pramen

Ještě v roce 1819 se pramen nacházel v bažinách a přístup k němu byl v počátcích velmi složitý a nepohodlný, chodilo se k němu po kamenech a fošnách položených na bažinatou půdu. Po obrovských a zdařilých úpravách okolních parků Václavem Skalníkem zde vznikl park, jež obklopuje klasicistní kolonádu Ferdinandova pramene. Těsně po návštěvě císaře Ferdinanda se začalo v roce 1824 s úpravami bažinatého okolí pramene pod dohledem Václava Skalníka, který měl na starosti většinu parkových úprav města.

Empírová kolonáda byla zbudována v letech 1826–1827 na popud opata Karla Kašpara Reitenbergera. Ferdinandův pramen byl pro svůj údajně hojný obsah soli prozkoumáván v Praze. Zjistilo se, že obsahuje Glauberovu sůl s projímavými účinky. Snahy získat z úšovického vřídla sůl trvaly celé 16. století. V letech 1850–1860 se konaly pokusy dovést vodu tohoto pramene na kolonádu, ovšem výškový rozdíl 43 metrů byl veliký. To se povedlo až v roce 1870.[2] Okrajové části kolonády v minulosti sloužily k nejrůznějším účelům: kavárně, stáčírně, obydlí hlídače nebo muzeu. V letech 1922–1926 byly doktorem Benno Winterem provedeny vrty, které objevily celkem sedm vývěrů pramene.[3] Tyto minerální vody slouží k pitným kúrám, koupelím i jako stolní voda.

Díky své typické chuti se mu jednu dobu přezdívalo Slaný. Krátkou dobu nesl i název Kolovratův pramen podle nejvyššího českého purkrabího Františka Antonína Kolovrata-Libštejnského. Ten to ale odmítl s tím, že by se měl jmenovat Karlův pramen po opatovi K. K. Reitenbergerovi. Nakonec sám opat určil jméno pro pramen podle krále Ferdinanda I.[4]