Fast fashion

Rychlá móda je zkrátka fenomén, který bez obav změnil způsob, jakým spotřebitelé po celém světě nakupují. Její rychlost vede k tomu, že právě oni spotřebitelé nepřemýšlí udržitelně, ale naopak si kupují oblečení z velké části jenom proto, že je levné, bez jakékoliv úcty, párkrát ho použijí a následně vyhodí nebo přidají do rostoucí hromady ve své skříni. Velkým problémem, který přetrval dodnes, je také okrádání obyčejných lidí, kteří toto oblečení šijí za zcela nepředstavitelných podmínek, ať už je řeč o pracovní době či následné mzdě. Avšak pouze malá část společnosti má ponětí o tom, jak to vše začalo a jakým vývojem tento jev prošel. Někteří lidé si spojují pojem fast fashion s novým konceptem spojeným s moderními značkami, jako je Zara či H&M, avšak ve skutečnosti se jedná o pouhý termín neustále se rozvíjejícího výrobního systému, který započal své kořeny v 18. století.

Před rokem 1800 byla móda primitivním procesem, během kterého se lidé spoléhali na chov ovcí, aby z nich následně získávali vlnu a tkát ji do oděvů. Velkým a zároveň významným milníkem byla průmyslová revoluce, kdy cyklus módy nabral na obrátkách. Byly zavedeny nové technologie, mezi něž se řadí šicí stroje, továrny na konfekci či počátek masového prodeje oděvů. Tato inovace znamenala rychlý pokles cen oděvů, jejich příprava byla rázem jednodušší a rychlejší, což vedlo k obrovskému rozmachu oděvní výroby. Začaly vznikat také krejčovské podniky, které zaměstnávaly širokou škálu zaměstnanců, nejrůznější formy dílen či tzv. outside of couture houses, které se staraly o ženy ze střední třídy. Naopak ženy, které pracovaly za nižší mzdy, si obvykle šily své oblečení samy.[3]

Počet oděvních továren po celém světě rostl, stejně tak i nové způsoby v šití oděvů. Nadále však přetrvávala tradice výroby v domácnostech či dílnách. Obrovskou tragédii měla na svědomí newyorská Triangle Shirtwaist Factory, kde došlo v březnu roku 1911 k požáru, který si vyžádal téměř 150 obětí z řad pracovnic továrny. Vše se poté změnilo v období válek, kdy došlo ke standardizaci výroby v důsledku omezení tkanin a vzniku funkčnějších stylů. Svět se vzpamatovával z hrůz války a obecného nedostatku a spotřebitelé začali vnímat hodnotu nákupu zboží po válce zcela odlišně. Ve velkých módních domech začaly produkce trendů pro jednotlivé sezóny – jaro, léto, podzim a zima, což si některé značky do 21. století.

Během druhé poloviny 20. století došlo k největšímu rozkvětu v dějinách oděvního průmyslu. V 60. létech móda ovlivnila velké množství mladých lidí, kteří ji začali vnímat jako životní styl a dali vzniknout honu za cenově dostupným zbožím. Módní značky musely udržet krok s rostoucí poptávkou, což vedlo k otevření obrovských továren v rozvojových zemích a tím i k rozšíření fenoménu do celého světa. Za prvního průkopníka je považován švédský obchodník Erling Persson, který začal s oděvy po válce ve své zemi a poté expandoval v 80. letech do Londýna, kde se proslavil pod značkou H&M. Všechny dnes známé společnosti začínaly v 50. letech jako malé obchůdky, které se zaměřovaly na prodej cenově dostupného zboží. To rozšířily po celé Evropě a následně přesedlaly na americký trh v období 90. let. Móda se tak v tomto období stala zcela jednoznačně světovým pojmem, který přitahoval denně tisíce a tisíce lidí do obchodů po celém světě. Všichni obchodníci se shodli na stejném principu: „rychlost je hnací silou obchodu“.

Demonstrantky proti rychlé móde na německé demonstraci Fridays For Future v roce 2019

Ve 21. století prochází téměř všechna odvětví průmyslu neustálým technologickým pokrokem. Ani u módy tomu není jinak. Pro řadu lidí je obrovskou výhodou, že si nyní mohou v 21. století objednat oděvy z pohodlí domova a navíc přes mobilní aplikaci. Většina společností přesunula část své produkce na internetové stránky, řada z nich využívá k propagaci sociální sítě. Negativními stránky online distribuce módy jsou například falešné oděvy či zvýšené množství odpadu, vyšší náklady na dopravu.

V roce 2019 byl počet ročně vyrobených oděvů je v současnosti dvojnásobný než v roce 2000. Od roku 2014 produkuje textilní průmysl 100 miliard kusů oděvu ročně, tedy zhruba 14 nových věcí na sebe pro každého člověka na planetě. Pokud by toto odvětví neprošlo zásadní reformou a poroste dál stejným tempem, bude textilní průmysl v roce 2050 zodpovědný za čtvrtinu uhlíkového znečištění.[4]

Ve spojení s pojmem fast fashion se často mluví o takzvaných sweatshops, jinak sweat factory. Sweatshop je označení pro pracoviště, kde nejsou dodržovány základní pracovní předpisy, což se týká nízkých mezd, dětské práce, přesčasů či nezajištění bezpečného pracovního prostředí, což se ukázalo jako hlavní příčina zřícení sweat factory Rana Plaza na předměstí Dháky, hlavního města Bangladéše. V troskách této textilní továrny zahynulo 1134[7] lidí vinou nedbalosti vedoucích továrny.

Fast fashion průmysl potřebuje vyprodukovat co nejvíce oblečení v co nejkratším čase za co nejmenší cenu, a lidé v rozvojových zemích, kde se sweatshopy vyskytují, nemají mnohdy jinou možnost, než přijmout tuto práci, ač je špatně placena.

Podle Mezinárodního panelu pro změnu klimatu je módní průmysl zodpovědný až za 10% emisí skleníkových plynů na světě.[8] Může za to mnoho faktorů – spotřeba fosilních paliv při výrobě oblečení, přeprava a následná péče o oblečení.

Významnou roli hraje také spotřeba vody – roku 2015 bylo využito při výrobě oblečení 79 miliard kubíků vody, na jednu tunu oblečení bylo využito v průměru 200 tun vody. Nejvíce vody je využíváno na produkci bavlny, dále pak na takzvané “mokré procesy”, tj. na bělení, tisknutí motivů a barvení. Navíc znovu využití odpadní vody je minimální – v roce 2010 to bylo pouhých 7% z více než 9 miliard tun celkově spotřebované vody[9].

Problém také spočívá v množství vyprodukovaného odpadu, ať již při výrobě, nebo poté, co spotřebitel vyhodí již nenositelný kus oblečení. V zemích Evropské unie je ročně vyprodukováno 5,8 milionů tun textilního odpadu, který je mnohdy z materiálů, které se v přírodě nerozloží[10], například polyester či MMC.

Fenomén zero waste fashion se zabývá environmentální stránkou módy a snaží se zmenšit či úplně odstranit objem textilního odpadu, který vzniká při výrobě oblečení ve stylu fast fashion.[11] Dělí se dále na dva směry, které se ovšem velmi často překrývají u jednoho výrobku. Pre-zákaznický přístup se zaměřuje na eliminaci odpadu vzniklého během výroby, například při stříhání látky[12] a post-zákaznický přístup se snaží najít znovu využití pro již použité oblečení – ať už se jedná o spravování vad, přešívání na nový typ oblečení nebo prodej v second handech.

Pojem slow fashion, v českém překladu „pomalá móda“, se odvozuje od neologismu slow food[13] a je tedy přímým protikladem k fast fashion. “Slow fashion movement” při výrobě oblečení klade důraz na respekt jak k lidem, tak k přírodě, přičemž toho dosahuje využíváním přírodních materiálů, lokálních výrobců a zpracovatelů, jimž je vyplácena řádná odměna za jejich práci.[14]

Filosofie slow fashion je založena tom, aby oblečení vydrželo co nejdéle a tím pádem nezatěžovala planetu odpadem, což znamená, že podporuje nákup již použitého, jinak také zvaného vintage oblečení.[15]