Sweatshop

Termín „sweatshop“ je původně městské označení nákladnického systému.[2]

Obydlí zároveň plnilo funkci pracoviště a mnohdy zapojovalo činnost celé rodiny. Toto spojení s sebou neslo snížení životní úrovně a závažná zdravotní rizika. S nástupem průmyslové revoluce se výroba přesunula do továren. Existence přilehlých ubytoven ovšem stále vyloučila striktní oddělení práce a domova. Tovární výroba s sebou přinesla nová rizika, jako práci v blízkosti strojů. Elektrifikace výroby zvýšila riziko požáru. Nové továrny sice splňovaly stavební předpisy, které ale stále nedostatečně snižovaly pracovní rizika. Zejména nové vícepatrové budovy výrazně znesnadňovaly likvidaci požáru. V novém prostředí byli dělníci vystaveni zvýšenému týrání z řad zaměstnavatelů. Konverzace mezi zaměstnanci byla zakázána. V pracovní době byl vchod uzamčen.[3]

Rozvoj fotografie a žurnalistiky umožnil lepší poznání pracovních podmínek dělnické třídy. Vyšla řada publikací s dělnickou tematikou. Pokus zlepšit pracovní podmínky dělníků s sebou nesl i negativní aspekty, například likvidaci bydliště v rámci asanace. Organizovaná společenství zasazujících se o zlepšení pracovních podmínek začala vznikat až ke konci 19. století. Navzdory reformám v roce 1911 došlo k požáru v továrně Triangle Shirtwaist, který si vyžádal 146 obětí.[3]

V sedmdesátých letech se textilní výroba ve Spojených státech přesunula do jižních států a v osmdesátých letech do Latinské Ameriky. Začátkem devadesátých let 20. století konkurenční tlaky maloobchodníků na výrobce vedly k vzniku nových sweatshopů v textilním a oděvním průmyslu. Rozvoj elektronické komunikace zpřístupnil výrobcům efektivní řízení výroby v místech s nižší mzdou. Uzavření vlastních pracovišť pak umožnilo přenést právní odpovědnost za pracovní podmínky na subdodavatele. Tento rozvoj v zemích subdodavatelů zpravidla nevedl k vzniku dalších podniků, ale rozvoji již těch existujících. Snadnost, se kterou bylo a je možné přesunout výrobní operace dává firmám lepší pozici při vyjednávání se zaměstnanci a odbory.[4]

Počátkem devadesátých let 20. století se protestní kampaně proti sweatshop zaměřily primárně na pracovní podmínky v Indonésii. Americké firmy jako Nike, Adidas a Reebok využívaly místní pracovní sílu skrze japonské, korejské a tchajwanské prostředníky. Veřejný zájem o tuto problematiku vzbudila série odhalení v první polovině devadesátých let. Studentská hnutí a protesty udržely zájem médií. Výskyt článků s tematikou dětské práce se zdvihl o 400 %. Počet článků o sweatshopech narostl o 300 %.

Hrozba zrušení výhodných exportních tarifů se Spojenými státy donutila indonéskou vládu zvýšit minimální mzdu. V reakci na tuto událost se velká část výroby přesunuta do okolních států, jako je Čína, Vietnam a Kambodža. V roce 2010 se Čína a Vietnam stali největšími výrobci značky Nike. Anti Sweatshop hnutí dnes řeší problém, jak zlepšit životní podmínky dělníků, bez podnícení masivního uzavření továren.[5]

V roce 2014 vznikla norská reality show „Sweatshop“, dokumentující zážitky módních blogerů v oděvní továrně v Kambodži. [6]