Fairey Battle

Royal Air Force- Francie 1939-1940

Počátky vývoje letounu spadají do roku 1933, kdy byl vznesen požadavek na nový jednoplošný lehký bombardér. První prototyp s pohonnou jednotkou Rolls-Royce Merlin F, nejprve označovaný Fairey P.27/32 (K4303), vzlétl v březnu roku 1936 na továrním letišti Great West Aerodrome, pilotován Chrisem Stanilandem. V červenci 1936 byl odeslán do Výzkumného ústavu letadel a výzbroje (A&AEE) v Martlesham Heath v Suffolku. Po několika týdnech byl vrácen do mateřského závodu k odstranění řady nedostatků. Po odstranění avizovaných závad bylo pokračováno v říjnu téhož roku ve zkouškách u A&AEE. Na konci roku 1937 se k testům připojil také první sériový Fairey Battle Mk.I s motorem Merlin I o výkonu 757 kW.

Od roku 1938 začala licenční sériová produkce u společnosti Austin Motors v Longbridge v Birminghamu.

Výroba Battlů pokračovala s instalovanými motory Merlin II a III s výkonem až 1058 kW, několik strojů obdrželo pohonnou jednotku Merlin V s vyšším plnícím tlakem. Tyto varianty nesly označení Battle Mk.II, Mk.III, nebo Mk.V, avšak letoun dosahoval stále poměrně malou rychlost. Jak se v roce 1940 ukázalo, poměrně rychle zastaral.

Specializovaná cvičná neozbrojená verze z roku 1940 nesla označení Fairey Battle (T) se zdvojeným řízením. 30 letounů bylo přestavěno z bojových strojů, ostatní byly nově vyrobené. Stroje z první zakázky na 100 kusů dostaly sériová čísla Air Ministry v řadě P6616-P6645, P6663-P6692, P6718-P6737 a P6750-P6769.[1] Na další stokusové sérii se podílel i druhý sériový výrobce Battlů Austin Motors v Birminghamu (R7356-R7385, R7399-R7448 a R7461-R7480). 226 kusů typu Battle Mk.I (TT) bylo přizpůsobeno pro vlekání terčů určených k nácviku protiletadlové střelby.

Celkem bylo vyrobeno 2185 kusů různých variant.

Fairey Battle, Royal Air Force Museum, Hendon

Letouny Fairey Battle utrpěly při vpádu německých vojsk do Belgie a Francie v roce 1940 značné ztráty a tak byly používány k plnění druhořadých úkolů. Byly zejména využívány k průzkumným účelům či k ochraně konvojů. Přes 200 kusů bylo přizpůsobeno pro účely vlečení cvičných terčů. Několik set letounů zakoupily jiné země: Belgie odebrala 16 kusů, Turecko, Řecko, Jihoafrická Unie a největším uživatelem se stala Kanada se 739 zakoupenými exempláři, které byly určeny zejména k pokračovacímu výcviku. Pobočka firmy Fairchild v Quebecu dodané letouny přestavovala na cvičné pro výcvik střelců. Pilotní kabina byla zkrácena a nad původní místo střelce/radisty byla vestavěna střelecká věž Bristol. Pohonná jednotka Rolls-Royce Merlin zůstala zachována, avšak pro případný nedostatek těchto motorů, potřebných v Británii především pro stíhací stroje, byl u jednoho pokusného prototypu Battle (T)(R7439) použit americký hvězdicový vzduchem chlazený devítiválec Wright R-1820 Cyclone. Ve Velké Británii dosloužila poslední peruť Battlů u Coastal Command v červenci 1941.

Údaje dle[2]

Fairey Battle