Evropský justiční prostor v civilních otázkách

Vztahy mezi evropskými organizacemi

V padesátých letech vznikly tři subjekty práva s jednou institucionální základnou.[5] Hospodářská spolupráce členských států souvisela s vzestupnou ekonomickou integrací. V roce 1960 byla přijata Úmluva o Evropském sdružení volného obchodu, čímž vzniká zóna volného obchodu. K 1. červenci 1968 vznikla celní unie a v roce 1979 pak Evropská měnová unie. Jednotným evropským aktem z roku 1986 byl zahájen proces vytváření jednotného vnitřního trhu, který byl dokončen přijetím Maastrichtské smlouvy roku 1992.[3]

Smlouva o fungování Evropské unie definuje vnitřní trh jako „prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu v souladu s ustanoveními Smluv“.[6] Do účinnosti Lisabonské smlouvy byl jednotný vnitřní trh součástí prvního (komunitárního) pilíře, který tvořila Evropská společenství (ES a Euroatom).[7]

Po přijetí Jednotného evropského aktu, který zahájil proces vytváření jednotného vnitřního trhu, začalo být přijímáno množství harmonizačních opatření k odstranění překážek.[8][9]

V souvislosti se vznikem jednotného vnitřního trhu se však objevily dvě roviny problému: (1) rozdíl v hmotněprávní regulaci soukromého práva v členských zemích, (2) samostatnost justičních soustav členských zemí a s tím související územní omezenost.[2] Překonání rozdílů v hmotněprávní regulaci je možné jejich harmonizací nebo unifikací.[4]

Rozdíly v hmotněprávní úpravě lze odstraňovat unifikací vnitrostátního hmotného a procesního práva na úrovni evropského práva či unifikací kolizních norem.[10] O unifikaci vnitrostátního procesního práva za situace bez relevantního cizího prvku není vedena diskuse.[10] Unifikace vnitrostátního práva by sice byla nejúčinnější, ovšem s ohledem na zásadní rozdíly mezi právními řády členských států, dochází k unifikaci pouze zvláštních oblastí, zatímco snahy o komplexní unifikaci právních odvětví vycházejí naprázdno.[11] Při respektování hmotněprávní různosti je však možné prostřednictvím unifikace kolizních norem nastavit pravidla, která zajistí, aby bylo v konkrétním případě aplikováno vždy hmotné právo téhož státu bez ohledu na to, kde řízení probíhá.[4]

Spory a jiné právní věci, které vyplývají ze soukromoprávních vztahů, projednávají a rozhodují v zásadě soudy, které také provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně.[12][13] Soudní soustavy členských států můžeme vymezit jako samostatné, u nichž má řízení teritoriální charakter a účinky jejich rozhodnutí má své územní omezení. Možností pochopitelně bylo vytvoření paralelní evropské soudní soustavy, anebo změna současné justiční soustavy členských států – za rozsáhlého předání pravomoci – v evropskou soustavu. Nejrealističtějším způsobem však bylo stanovení jasných pravidel pro rozhraničení mezinárodní pravomoci a zjednodušení pravidel pro uznání a výkon rozhodnutí.[4]

Počátky evropské integrace se nenesly ve znamení vztahu či vzájemného vlivu mezi národními systémy mezinárodního práva soukromého a legislativou Společenství. Přelomovým okamžikem se stalo přijetí Smlouvy o EHS, která ve svém čl. 220 vytvořila základ pro budoucí unifikační snahy.[14] Toto ustanovení bylo Amsterodamskou smlouvou přečíslováno na čl. 293 a Lisabonskou smlouvou zrušeno.[15][16]

Systematické zařazení článku 220 způsobilo, že v této oblasti nemohly být vydávány sekundární komunitární právní akty.[14] Z dikce ustanovení lze také vyvodit, že jediným možným formálním pramenem byla mezinárodní smlouva.[4] A právě dvě takové mezinárodní smlouvy sjednané nezávisle na Společenstvích – Úmluva o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Bruselská úmluva, 1968) a Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Římská úmluva, 1980) – jsou považovány za počátek Evropského justičního prostoru, ač se v době jejich uzavření s takovým pojmem neoperovalo.[18]

Jednotný evropský akt (JEA), jehož východiskem byla Bílá kniha Komise specifikující přibližně tři sta opatření směřujících k zajištění jednotného vnitřního trhu, znamenal změnu strategie a přístupu k harmonizaci práva.[19][20] Ke zdárnému průběhu ekonomické integrace bylo žádoucí doplnit i integraci právně-politickou.[4]

Maastrichtská smlouva oficiálně zavedla pojem Evropská unie pro zastřešení tří Společenství bez založení její právní subjektivity a zavedla tři pilíře EU – první pilíř zahrnoval otázky komunitární mající v zásadě vztah ke třem Společenstvím, druhý pilíř představoval společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a třetí policejní a justiční spolupráci. Druhý a třetí pilíř byly nekomunitární, což znamenalo, že komunitární orgány v těchto oblastech nemohly přijímat sekundární právo.[21][22] Pilířová struktura EU zanikla účinností Lisabonské smlouvy.[23] Samotná Maastrichtská smlouva tak pro Evropský justiční prostor neznamenala žádnou zásadní změnu. Civilní justiční spolupráci sice označila jako jeden ze společných zájmů členských států, ale ponechala ji v rámci třetího pilíře.[4]

17. července 1997 byla mezi členskými státy uzavřena Amsterodamská smlouva.[24] Smlouva, která vstoupila v platnost 1. května 1999, vytvořila prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti.[24][25] V českém oficiálním překladu je slovo spravedlnost nahrazeno pojmem právo, což je s ohledem na jiné jazykové mutace i smysl a účel nevhodné.[26] Smlouvou vytvořený prostor měl dvě složky: trestněprávní a soukromoprávní. Složka trestněprávní zůstala ve třetím mezivládním pilíři, zatímco složka soukromoprávní byla přesunuta do prvního pilíře (komunitarizována).[27] Soudní spolupráce byla upravena v článku 65 Smlouvy o založení ES (SES), který je považován za základ Evropského justičního prostoru.[4]

K ustanovením, která vytvářejí prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti (čl. 61 - 69 SES), byla sjednána prostřednictvím Protokolů zvláštní postavení Spojeného království, Irska a Dánska.[29] Na základě příslušných protokolů se tak akty vydané v této oblasti nestávají pro tyto státy závazné. Podle Protokolu upravujícího vztah ke Spojenému království a Irsku mohou tyto státy sdělit, že se budou účastnit přijímání a používání konkrétního opatření. Doposud tak oba státy učinily ve všech případech. V případě Dánska je úprava podobná s tím rozdílem, že Dánsko nemůže učinit sdělení v případě jednotlivého opatření, ale může informovat ostatní členské státy, že protokol či jeho část nebudou využívat.[30]

Počátkem prosince 1998 se ve Vídni uskutečnilo zasedání Evropské rady, která přijala Akční plán Rady a Komise o nejlepších způsobech provádění ustanovení Amsterodamské smlouvy o vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti.[31] Tento Akční plán interpretoval některé pojmy Amsterodamské smlouvy, stanovil časový harmonogram vytvoření prostoru a cíle soudní spolupráce.[32] Podle akčního plánu mělo dojít zejména k modernizaci úmluv – Bruselské, Římské a Luganské – a pro vzájemné uznávání rozhodnutí justičních orgánu měla být dosažena slučitelnost kolizních norem.[4][33] K rozvoji Evropského justičního prostoru bylo významné i zasedání Evropské rady v Tampere v říjnu 1999.[32] Zde byla specifikována opatření k rozvoji Evropského justičního prostoru.[34]

V současnosti je justiční spolupráce upravena v článcích 81 a následující Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU).[35] Zásadní změnou je zrušení pilířové struktury, a tak komunitarizace justiční a policejní spolupráce.[36] Článek 65 SEU je v současnosti se změnami čl. 81 SFEU.[35]

• ROZEHNALOVÁ, Naděžda; TÝČ, Vladimír. Evropský justiční prostor (v civilních otázkách). 2., nezměn vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 401 s. (Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Řada teoretická; sv. 301). ISBN 802104053X.

• Mezinárodní právo soukromé

• (francouzsky) La Direction de l’information légale et administrative. L'espace judiciaire européen: naissance du mandat d'arrêt européen en 2003: Chronologie [online]. [2003] [cit. 2010-07-07]. Dostupné online. (francouzsky)