Eugen Megerle von Mühlfeld

Jeho otcem byl správní úředník a archivář Johann Georg Megerle von Mühlfeld. Eugen vystudoval Vídeňskou univerzitu, kde roku 1831 získal titul doktora filozofie a roku 1837 i doktora práv. Zabýval se klasickou starověkou literaturou a bylo mu ihned nabídnuto místo suplenta filologie na univerzitě. Profesně se ale zaměřil na advokacii, od roku 1840 jako samostatný advokát. Účastnil se významných občanskoprávních procesů a získal si značný věhlas. Jako koncipient u něj pracoval pozdější významný politik Karl Giskra. V letech 1850–1855 byl prezidentem nově ustavené vídeňské advokátní komory.[1][2]

Během revolučního roku 1848 se zapojil do politického dění. V roce 1848 byl za město Vídeň zvolen do celoněmeckého Frankfurtského parlamentu. Zde ale do parlamentních rozprav výrazněji nezasáhl.[1][2]

Po obnovení ústavní vlády se opět zapojil do politiky. Od roku 1861 byl poslancem Dolnorakouského zemského sněmu.[1][2] Zemský sněm ho roku 1861 delegoval i do Říšské rady (tehdy ještě volené nepřímo) za Dolní Rakousy (kurie městská, obvod Vídeň).[3] K roku 1861 se uvádí jako advokát, bytem ve Vídni.[4] Opětovně byl zemským sněmem do Říšské rady delegován i roku 1867 a poslancem byl až do své smrti roku 1868.[3]

V Říšské radě patřil po roce 1861 k předákům takzvané velkorakouské frakce.[1] Profiloval se jako příslušník německorakouské liberální levice[2] (takzvaná Ústavní strana, liberálně a centralisticky orientovaná, odmítající federalistické aspirace neněmeckých etnik). Byl členem hlavních parlamentních výborů a častým zpravodajem při projednávání zákonů. Zasazoval se o rozvoj občanských práv a svobod, prosazoval zachovávání listovního tajemství, náboženské svobody a obnovení porotních soudů. Vystupoval na podporu zrušení trestu smrti.[1] Již na jedné z prvních schůzí Říšské rady v červnu 1861 přednesl jménem liberálů návrh na vypracování zákonných předloh ohledně základních občanských práv.[5] Měl výrazný podíl na příjetí liberálních tzv. májových zákonů roku 1868.[1] Almanach Říšské rady z roku 1867 ho hodnotil jako zákonodárce, který neupoutával vtipem a krásnými příměry, nýbrž silou svých znalostí. Jeho obličej prý silně připomínal Napoleona Bonaparta.[2]