Engelhardtův skládací člun

První prototyp byl předveden na světové výstavě v Paříži v roce 1900,[1] na které získal čestné uznání. Vzápětí v Kodani založil společnost The Engelhardt Collapsible Life Boat Co., svůj objev si nechal patentovat ve všech významných zemích světa a v roce 1901 představil první čluny veřejnosti.

Člun měl plovoucí dno, které zabraňovalo tomu, aby se potopil v případě netěsnosti.[2] Po jeho okrajích byla korková obruba a mezi ní a dnem plátěná bočnice. Bylo třeba dvou mužů, aby tuto obrubu zvedli, přičemž se z ní spustily dřevěné lavice. Tyto lavice se usadily v čepech kovových vzpěr plátěné bočnice.[2]

V německém časopise „Der Schiffbau“ byly v roce 1904 zveřejněny výsledky testů, kterými Engelhardtovy skládací čluny musely projít. Podle nich patřila mezi jejich výhody především skladnost a úspora místa, větší kapacita v porovnání se stejně velikými obvyklými čluny, nepotopitelnost, a také fakt, že mohly být do vody na závětrné straně lodi vhozeny, tudíž nebylo zapotřebí člunových výložníků či jeřábů.[2]

Engelhardtovy skládací čluny vešly ve známost zejména díky jejich užití na palubě parníku Titanic. Titanic nesl celkem čtyři, a od těch prvních se nepatrně lišily; místo plochého plovoucího dna měly již skutečný trup kvůli lepší stabilitě na moři, a desky na jejich podlaze nebyly položeny úhlopříčně, nýbrž rovnoběžně.