Emanuel Tuschner

Profesí byl obchodníkem.[5]

V 60. letech 19. století se zapojil do zemské a celostátní politiky. V zemských volbách v Čechách v lednu 1867 byl zvolen na Český zemský sněm v městské kurii (obvod Plzeň).[6] Mandát obhájil v tomto obvodu i v krátce poté konaných zemských volbách v březnu 1867.[7]

V srpnu 1868 patřil mezi 81 signatářů státoprávní deklarace českých poslanců, v níž česká politická reprezentace odmítla centralistické směřování státu a hájila české státní právo.[8] Čeští poslanci tehdy na protest proti ústavnímu směřování státu praktikovali politiku pasivní rezistence, kdy bojkotovali práci zemského sněmu, byli za neomluvenou absenci zbavováni mandátů a pak opětovně manifestačně voleni. Tuschner byl takto byl zbaven mandátu pro absenci v září 1868.[9] Uspěl i v řádných zemských volbách roku 1870[10] a zemských volbách roku 1872.[11] V doplňovacích volbách roku 1873 již byl za tento volební okrsek do sněmu zvolen Jan Kleissl, Tuschner v nich nekandidoval.[12]

Zasedal i na Říšské radě, kam ho zemský sněm delegoval roku 1871 (celostátní zákonodárný sbor tehdy ještě nebyl volen přímo, ale tvořen delegáty jednotlivých zemských sněmů). Vzhledem k politice pasivní rezistence se ale edostavil do vídeňského parlamentu, a proto byl jeho mandát 23. února 1872 prohlášen za zaniklý.[13]

V období 10. února 1868 – 26. června 1873[14] byl purkmistrem Plzně. Za jeho působení v čele samosprávy došlo k výstavbě vodovodu, regulaci Mže a rozsáhlé nové výstavbě. Vznikla vyšší dívčí škola atd. Jeho starostování skončilo skandálem. Kupoval totiž nemovitosti kryté směnkami, městský rozpočet se dostal do schodku a v roce 1873 rezignoval na post purkmistra. Byl dočasně ve vyšetřovací vazbě, soud jej ovšem následně uznal za nevinného. Přesídlil do Vídně, kde působil jako úředník banky Slavie. Ve Vídni zemřel v květnu 1882.[4]