Emanuel Čančík

Narodil se 17. července 1916 v Temešváru. Jeho otec byl poštovním úředníkem, matka pracovala v domácnosti. Obecnou a reálnou školu absolvoval v Dejvicích, poté se vyučil automechanikem a vystudoval chemickou průmyslovou školu. V letech 1934 – 1936 sloužil u 1. dělostřeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova. Získal hodnost podporučíka. Po návratu do civilu pracoval jako chemik. V roce 1941 se oženil, později se v manželství narodily dvě dcery. Od roku 1942 pracoval ve Škodových závodech v pokusném ústavu. Po válce pracoval ve Vojenském technickém ústavu v Praze. Vstoupil do ČSSD, ve které setrval až do jejího násilného sloučení s KSČ. Zároveň ještě stačil studovat na Přírodovědecké fakultě. Do úspěšného zakončení mu zbývaly pouhé dva semestry.

Po komunistickém převratu se angažoval v odbojové činnosti. Dne 17. května 1949 byl zatčen pro údajnou účast na tzv. Prokešově převratu, rozsáhlé akci, která měla vést ke svržení komunistického režimu (převrat měl vést sám Karel Kutlvašr). Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen za velezradu k trestu smrti, Čančík měl dle obžaloby navíc za účelem převratu přechovávat zbraně, shromažďovat a organizovat skauty a sokoly a plánovat obsazení mělnické vysílačky. Spolu s dalšími odbojáři Josefem Charvátem, Jaroslavem Borkovcem, Vratislavem Jandou, Vratislavem Polesným a Květoslavem Prokešem byl 5. listopadu 1949 v pankrácké věznici popraven.[2][3][4]

Zůstaly po něm dvě dcery, kterým bylo v době jeho popravy 3 a 7 let.