Ekonomika Kosova

Během 20. a 30. let byl v Kosovu prováděn program kolonizace, která měla pomoci vládě v Bělehradu zajistit přísun loajálního obyvatelstva. Kosovo bylo velmi zaostalé, bylo však bohaté na nerostné zdroje. Proto byly především během 30. let vybudovány v Kosovu železnice a moderní doly. Ve spolupráci s britským investorem byl zřízen kombinát Trepča na severu dnešního Kosova. Většina obyvatelstva se živila buď zemědělstvím, nebo řemeslnou výrobou.

V roce 1988 dosahoval ekonomický výkon Kosova jen 27 % celojugoslávského průměru. Slovinsko se naopak pohybovalo okolo 220 %.

Po skončení druhé světové války bylo 75 % obyvatel Kosova negramotných.[1]

Kosovo bylo během existence socialistické Jugoslávie velmi dlouhou dobu opomíjeno, ačkoliv patřilo k nejméně rozvinutým oblastem celé země. Vysoký počet obyvatel a rostoucí politická nespokojenost přiměly jugoslávskou vládu k tomu, aby zřídila Fond pro nerozvinuté republiky, který sloužil pro potřeby především Kosova, a také Bosny a Hercegoviny, Makedonie a Černé Hory. Kosovo čerpalo nejvíce prostředků z tohoto fondu, které sloužily pro rozvoj průmyslu a dopravní infrastruktury. V Kosovu byl především realizován těžký průmysl; energetika, zpracování kovů apod. Kosovo disponuje lignitem, olovem, zinkem, niklem, chromem a hlinitými rudami. Extenzivní rozvoj průmyslu v Kosovu po desetiletí také ale vedl k ekologickým škodám.

Dlouhodobý problém, který trápil Kosovo od nepaměti, bylo zemědělství. Vysoká koncentrace obyvatel v úrodném Kosovu a nedostatek mechanizace dokázal poměrně dlouho vázat velké množství pracovní síly právě v zemědělských činnostech. V roce 1952 představovalo zemědělství 60 % HDP Kosova.[2] Obdělávaná půda je však tradičně fragmentována na velmi malá políčka, což jednotlivým zemědělcům znemožňuje investovat více prostředků do vhodného vybavení. V roce 2012 tvořilo zemědělství 12,9 % HDP Kosova.

Kosovské hospodářství se však i přes vysoké investice nedokázalo vymanit z vysoké míry zaostalosti. V závěru 70. let 20. století došlo k rozvoji hospodářské krize na území celé Jugoslávie. Tato skutečnost dopadla především nejvíce na Kosovo, kde došlo k značnému nárůstu nezaměstnanosti. Přerozdělování stále menšího množství volných pracovních míst v 80. letech mezi uchazeče o zaměstnání srbské, resp. albánské národnosti dále přiživovalo etnickou nevraživost a zpoté i etnický konflikt mezi Srby a Albánci. Zatímco v některých jiných částech Jugoslávie vzrostl mezi lety 1952 až 1990 HDP pětinásobně (ve Slovinsku) či čtyřnásobně (v Makedonii) v Kosovu to bylo jen dvojnásobně.[3]

Ekonomická situace Kosova se velmi zhoršila v letech 1989, kde byl vyhlášen výjimečný stav a i o rok později, kdy vláda SR Srbsko omezila podstatným způsobem autonomii Kosova. Válka v dané oblasti vedla k zničení infrastruktury, která byla po roce 1999 obnovena za pomocí investic vyspělých zemí.[4]).

Po vyhlášení nezávislosti Kosova se však atmosféra pro zahraniční investory zlepšila jen mírně; pro Kosovo je překážkou pro přilákání více zahraničních firem problematika korupce, propojenosti politiky a byznysu^[zdroj?]. Ekonomiku rovněž tíží nevyřešené vlastnické spory o některé státní podniky (např. kombinát Trepča nebo národního telekomunikačního operátora) s Bělehradem. Od roku 2008 se snaží kosovská vláda privatizovat některé státní podniky. V roce 2012 byl privatizován kosovský výrobce energie a distributor. Zahraniční pomoc činila ještě okolo roku 2017 10 % HDP Kosova; v roce 2010 představovala téměř 50 %.

Dalším problematickým faktorem je také špatné napojení Kosova na zbytek Balkánu. Tuto situaci zlepšila dálnice, která v roce 2012 spojila jihokosovské město Prizren s Albánií. V druhé dekádě 21. století také probíhají vyjednávání mezi srbskou vládou a kosovskou vládou o výstavbě dálnice z Niše do Prištiny.