Ekonomika Kolumbie

Hermanos Rodríguez - Las Chapoleras 1910

Během 16. a 17. století fungovala Kolumbie pod správou Španělska jako klasická zámořská kolonie té doby – její ekonomice dominoval obchod s otroky a těžba cenných kovů. Stejně jako většina ostatních kolonii si i Kolumbie ponechávala zemědělský charakter poměrně dlouho. Tou dobou^[kdy?] dochází rovněž ke stavbě přístavu Cartagena – obchodnímu centru země. Velká změna přichází s nárůstem poptávky po kávě a tabáku.[1]

V Kolumbii vznikají rozsáhlé plantáže a v průběhu 19. století se z kávy stává dominantní obchodní komodita, dosahující roku 1898 až 50 % kolumbijského exportu.

Šedesátá a sedmdesátá léta 19. století se vyznačovala nastolením velmi liberálního vztahu státu a soukromé sféry, stejně jako rozsáhlou výstavbou železničních tratí. Konzervativní ústava roku 1886 však od liberálního trendu částečně ustupuje. Roku 1899 sráží kolumbijskou ekonomiku občanská válka, která způsobila ochromení obchodu s kávou. Situace v zemi se uklidňuje až v roce 1910, kdy rovněž dochází k zákazu užívání papírových peněz.

Období 1930-46 nazývané jako období liberální republiky, přináší rozsáhlé sociální reformy a komplexní orientaci ekonomiky k levicovým idejím. Koncem čtyřicátých let Kolumbie vstupuje do éry násilí, uzurpace moci nestátními aktéry a ekonomické nestability, která přetrvá až do začátku nového milénia. V osmdesátých letech však země zažívá zlatou éru svého obchodu s ropou, jakožto hlavním vývozním artiklem, který se stal pro Kolumbii významným již po roce 1918. Nedílnou součástí černé ekonomiky země se v tomto období stává obchod s kokainem.[2]

K roku 2021 byla Kolumbie členským státem řady mezinárodních (nejen) ekonomických organizací, např. OECD, Andské společenství a Pacifická aliance. Dohodu o volném obchodu má k lednu 2021 s drtivou většinou zemí Latinské Ameriky a Karibiku, USA, Kanadou, EFTA, EU, Jižní Koreou, Izraelem.[3]

Fotografie regionu Ipiales

Ekonomika Kolumbie silně závisí na vývozu energie a na těžbě, takže je její ekonomie citlivá na kolísání cen komodit. Je 4. největším producentem ropy v Latinské Americe, 4. největším producentem uhlí na světě, třetím největším vývozcem kávy a druhým největším vývozcem řezaných květin.[4]

Rozvoj zemědělství a těžby v Kolumbii se liší region od regionu. Jedním z míst, kde se zemědělství rozvíjí velmi silně, je Valle del Cauca, kolébka produkce cukrové třtiny v celé zemi.

Kolumbie využívá své zeměpisné polohy (má pobřeží jak u Tichém oceánu, tak u Atlantského oceánu. Kromě toho, že má velkou plochu pevniny v Amazonii) a velkou klimatickou rozmanitost, je považována za jednu ze světových mocností v zemědělství.

Kolumbie v roce 2018 vyprodukovala 36,2 milionu tun cukrové třtiny (7. největší producent na světě), 5,8 milionu tun palmového oleje (5. největší producent na světě), 3,7 milionu tun banánů (11. největší producent na světě) a 720 tisíc tun kávy (4. největší producent na světě, za Brazílií, Vietnamem a Indonésií). Přestože sousední Brazílie je největším producentem kávy na světě (3,5 milionu tun vyrobených ve stejném roce), reklama, kterou země provádí po celá desetiletí, naznačuje, že kolumbijská káva má vyšší kvalitu, což vytváří přidanou hodnotu kolumbijské kávě.[5] Ve stejném roce vyprodukovala Kolumbie 3,3 milionu tun rýže, 3,1 milionu tun brambor, 2,2 milionu tun manioku, 1,3 milionu tun kukuřice, 900 tisíc tun ananasu, 670 tisíc tun cibule, 527 tisíc tun rajčat, 419 tisíc tun příze, 338 tisíc tun manga, 326 tisíc tun avokáda, a samozřejmě menší produkce jiných zemědělských produktů, jako jsou pomeranče, mandarinky, citrony, papáje, fazole, mrkve, kokosy, melouny aj.[6]

Podíl zemědělství na HDP od roku 1945 soustavně klesá rozšiřováním průmyslu a služeb. Zemědělský podíl na HDP se však v průběhu 90. let snížil poměrně méně v porovnání se zeměmi světa na podobné úrovni rozvoje, i když se podíl kávy na HDP dramaticky zvýšil. Zemědělství přesto zůstalo důležitým zdrojem zaměstnanosti a v roce 2006 poskytlo pětinu pracovních míst v Kolumbii.[7]

Kolumbie má čtyři hlavní průmyslová centra - Bogotu, Medellín, Cali a Barranquillu. Jde o města, která se nacházejí v odlišných zeměpisných oblastech. Kolumbijská průmyslová odvětví zahrnují výrobu textilu a oděvů, zejména spodního prádla, kožených výrobků, zpracovaných potravin a nápojů, papíru a výrobků z papíru, chemikálií a petrochemických produktů, cementu, výrobků ze železa a oceli a jiných kovů. Rozmanité podnebí umožňuje pěstování nejrůznějších plodin. Všechny regiony navíc produkují lesní produkty, od tropických tvrdých dřev v teplejších oblastech, až po borovice a eukalypty v těch chladnějších.

Kakaové boby, cukrová třtina, kokosové ořechy, banány, rýže, bavlna, tabák, maniok a většina hovězího dobytka se chová nebo pěstuje v horkých oblastech do nadmořské výšky 1000 metrů. Mírné oblasti - mezi 1 000 a 2 000 metry - jsou vhodnější pro kávu, řezané květiny, kukuřici a jinou zeleninu či ovoce, jako jsou citrusy, hrušky, ananas a rajčata. Chladnější oblasti - mezi 2 000 a 3 000 metry - produkují pšenici, ječmen, brambory, zeleninu, květiny, dojnice a drůbež.

Podle kolumbijské stavební komory (Camacol) zaznamenala Kolumbie v posledních letech^[kdy?] růst investic do výstavby. To je z velké části způsobeno projekty bezplatného bydlení, které vláda v nedávné době^[kdy?] realizovala a které vedly k výstavbě přibližně 100 000 domů.

Kromě toho se stavební sektor rozrostl také díky výstavbě dálnic a přístavní infrastruktury. Stavebnictví je také součástí jednoho z nejdůležitějších typů průmyslových odvětví. Přesto je odvětví stavebnictví spolu s těžbou (Kolumbie je jednou ze zemí s největším vývozem smaragdů), dvěma z hospodářských činností, které vedly k nejvyššímu růstu.

Kolumbie má bohatou zásobu minerálů a energetických zdrojů. Má největší zásobu uhlí v Latinské Americe a v hydroelektrickém potenciálu je na druhém místě za Brazílií. Odhady zásob ropy v roce 1995 činily 3,1 miliardy barelů (490 000 000 m³). Může se chlubit také značnými zásobami niklu, zlata, stříbra, platiny a smaragdů

Nalezení ložiska 2 miliard barelů (320 000 000 m³) vysoce kvalitní ropy na polích Cusiana a Cupiagua, asi 200 kilometrů východně od Bogoty, umožnil Kolumbii, aby se od roku 1986 stala čistým vývozcem ropy. Ropovod Transandino přepravuje ropu z Orita v departementu Putumayo do tichomořského přístavu Tumaco v departementu Nariño.[8] Celková produkce ropy v průměru dosahuje 620 tisíc barelů denně (99 000 m³/den); exportuje se asi 184 tisíc barelů denně (29 300 m³/den). Vláda Pastrany významně liberalizovala svoji politiku v oblasti ropných investic, což vedlo ke zvýšení průzkumné činnosti. Ale taková kapacita nemůže uspokojit domácí poptávku, takže některé produkty rafinace, zejména benzín, musí být dováženy. Plánována je výstavba nové rafinerie.

Produkce uhlí rapidně stoupla, a to z 22,7 milionů tun v roce 1994 na 50 milionů tun v roce 2003.[9] Více než 90 % uhlí je exportováno, což dělá Kolumbii šestým největším vývozcem uhlí na světě.[10] Nárůst těžby uhlí je následkem privatizace a demokratických institucí, které snížily daně z licencí k těžbě, aby přilákaly zahraniční investory. Tato snaha zaznamenala úspěch, ale pokud budou soukromé firmy těžit uhlí takto rychle, Kolumbie postupně ztratí více než 800 milionů dolarů v dalších 90 letech.

Výroba elektřiny v Kolumbii pochází hlavně z obnovitelných zdrojů energie. 69,97% se získává z vodních elektráren. Kolumbie vlastní také malý jaderný reaktor IAN-R1, který jí darovaly Spojené státy americké a v současnosti se nachází v Bogotě [13]. Nedávno bylo jeho využití znovu obnoveno poté, co byl několik let neaktivní. IAN-R1 se používá pro výzkumné účely a při výrobě neutronů, každý rok poskytuje 4 400 vzorků k analýze.

Zatímco Kolumbie má obrovský hydroelektrický potenciál, dlouhé sucho v roce 1992 si vynutilo přísné přidělování elektřiny v celé zemi až do poloviny roku 1993. Důsledky sucha na kapacitu výroby elektřiny působily a ovlivnilo je to tak, že vláda zadala výstavbu a modernizaci 10 termoelektrických elektráren. Polovina bude spalovat uhlí a polovina zemní plyn. Vláda také začala zadávat nabídky na stavbu plynovodního systému, který sahá od rozsáhlých plynových polí v zemi až k jejím hlavním populačním centrům. Plány vyžadují, aby tento projekt v polovině příštího desetiletí zpřístupnil zemní plyn milionům kolumbijských domácností.

Od roku 2004 se Kolumbie stala čistým vývozcem energie, exportuje elektřinu do Ekvádoru a rozvíjí spojení s Peru, Venezuelou a Panamou, aby mohla vyvážet také na tyto trhy. Staví se také transkaribský plynovod spojující západní Venezuelu s Panamou přes Kolumbii, a to díky spolupráci prezidentů Álvara Uribeho z Kolumbie, Martína Torrijose z Panamy a Huga Cháveze z Venezuely. Uhlí se vyváží do Turecka.

Odvětví služeb dominuje kolumbijskému HDP, v roce 2007 mělo 58 %. V tomto sektoru také pracuje nejvíce Kolumbijců (68 %).

Kolumbie má více než 3950 výzkumných skupin v oblasti vědy a techniky.[16] Kolumbie má vládní orgín iNNpulsa, který podporuje podnikání a inovace v zemi a poskytuje granty začínajícím podnikům. V Kolumbii byly také úspěšně spuštěny organizace jako Corporation for Biological Research (CIB) na podporu mladých lidí se zájmem o vědeckou práci. Kolumbie je sedmou z osmi latinskoamerických zemí, které mají na oběžné dráze satelity. 7. dubna 2007 byl satelit Libertad I (CubeSat) vyslán z kosmodromu Bajkonur.

Logo Metro de Bogotá 2017

Doprava je vzhledem k Andskému pohoří, které vede od jihu země na sever, a amazonské a dariénské džungli, poměrně složitá. Tyto překážky rozvoje národních silničních sítí s mezinárodními návaznostmi se snaží řešit ministerstvo dopravy, které bylo v roce 1993 přejmenováno a přeorganizováno a snaží se plánovat a regulovat tento sektor. Hlavním způsobem dopravy zboží jsou silnice (69 %), po železnici je dopravováno 27 % zboží, 3 % po vnitrozemských vodních tocích a 1 % leteckou dopravou. Domorodé kolumbijské kmeny dříve k dopravě používaly a nadále používají vodní toky – řeky Magdalenu, Cauco, Atrato, Orinoko a Amazonku - pomocí vorů a kánoí. S příchodem Španělů se začaly k dopravě užívat koně, první povozy a budovat první cesty. Během 19. století se začaly stavět dnes zaostalé železnice a první důležité přístavy např. přístav Cartagena, Buenaventura nebo Tumaco, které dnes zahrnují 80 % překládky zahraničního nákladu.[13]

Aby Kolumbie zvládla překonat zeměpisné bariéry, snaží se propagovat leteckou dopravu. V roce 1919 zde vznikla druhá letecká společnost na světě - Kolumbijská společnost pro leteckou navigaci (The Colombian Company of Air Navigation). Od 90. let 20. století operují na hlavních letištích hlavně soukromé firmy a za největší kolumbijské letiště, které je považováno za největší letiště pro nákladní dopravu v Latinské Americe (33. na světě), je považováno bogotské El Dorado International Airport. Na začátku roku 2000 okolo 72 % pasažérů létalo vnitrostátně a pouhých 28 % mezistátně. Celkem je v Kolumbii 984 letišť.[15]

Kolumbijský sektor telekomunikací se od roku 1991 velmi rozšířil, zefektivni a zlevnil. Dnešní Kolumbijské telekomunikace (Colombia Telecomunicaciones - Colombia Telecom) mají díky vzrůstající soutěživosti firem poměrně moderní infrastrukturu, hlavně ve velkých městech, která mají přístup k 8 různým podmořským kabelovým systémům a 11 satelitním stanicím. Kolumbie má také oproti zbytku Latinské Ameriky poměrně hustou telefonní a rádiovou síť, přestože je zde velký rozdíl mezi městy a venkovem. Během posledních let také dochází k nárůstu užívání internetu, kdy okolo 70 % Kolumbijců používá mobilní internet.[13]

V roce 1990 se kolumbijská vláda pokusila přilákat zahraniční investory a podpořit domácí produkci pomocí Mezinárodního měnového fondu. Vytvořila experiment, známý jako La Apertura – otevřenou obchodní strategii.[24] Analýza výsledků experimentu není jasná, ale zemědělský sektor byl takto velmi ovlivněn. V roce 1991 a 1992 schválila vláda zákony, které měly podpořit prakticky všechny sektory ekonomiky kromě obrany, likvidace nebezpečných odpadů a prodeje nemovitostí (mělo se zabránit praní peněz). Dále také vytvořila jakýsi převaděč (Converter), který má pomáhat cizincům s investicemi v Kolumbii. Zahraniční investice byly v roce 1999 4,4 miliardy dolarů a jsou investovány hlavně do ropných a uhelných polí na severu země a do licencí na telekomunikační služby. Hlavním obchodním partnerem jsou pro Kolumbii Spojené státy americké a Kolumbie je největším importním partnerem pro ostrov Aruba (39,4 %).[1]

Daně jsou v Kolumbii určeny Kongresem a každá městská rada a shromáždění odborů si určuje, které z nich aplikuje a s jakou sazbou. Tento systém země používá díky Španělskému impériu, které zavedlo takto rozptýlenou daňovou politiku a také silně spoléhalo na cla. Celostátní daně spravuje Národní ředitelství pro daně a cla (Dirección de Impuestos y Aduanas Nacionales, DIAN).

Některými z nich je například Daň z přidané hodnoty (19 % (s výjimkami)), která je hlavní nepřímou daní v Kolumbii. Tato daň odlišuje dvě kategorie (regimenes), kdy bohatší podniky jsou označeny za běžné a chudší za zjednodušené. Přestože pro obě kategorie platí stejná procenta daní, chudší poplatníci nemusí vytvářet faktury a nemusí pro DPH vést oddělené účetnictví.

Kromě DPH platí Kolumbijci 0,4 % jako daň ze všech finančních transakcí a také dědickou daň 1 % z dědictví, tu však platí každoročně pouze lidé, kteří mají dědictví odhadované na více než 5 bilionů pesos (okolo 1 milionu USD). Dále platí Kolumbijci (a cizinci, kteří žijí v Kolumbii déle než 183 dní) daň z příjmu, její sazba je určena progresivně na základě systému, který vyhodnocuje příjmy podle jednotek UVT (Unidad de Valor Tributario), kdy v roce 2018 je 1 UVT = 33 USD (jednotka daňové hodnoty se aktualizuje každý rok). Prohlášení o příjmech musí poté v některých případech fyzické osoby předložit u některých úkonů. Daň z příjmu (Impuesto a la renta y complementarios) platí i právnické osoby fungující v Kolumbii, zahraniční i domácí, a platí daň 30 %.

Kromě všech těchto daní odvádí také Kolumbijci daně ze mzdy, zdravotní a sociální pojištění, samotní zaměstnavatelé poté odvádí ještě pojištění na dovolenou, na pracovní rizika, ICFB (Instituto Colombiano de Bienestar Familiar – příspěvek na institut péče o rodinu), CAJA (Cajas de compensación familiar - fondy rodinné kompenzace) a daň ze SENA – (National Occupational Training Service - Národní služby odborného vzdělávání).

Nakonec městské rady skrze dohody (Acuerdos) vytváří také lokální daně (mezi 0,2-1 %), mezi které se počítají např. daně z reklam (Impuesto de avisos y tableros) a služeb, daně z nemovitostí (Impuesto predial) a průmyslové činnosti. Dále daně z výher v loterii, daně z piva a tvrdého alkoholu, cigaret, benzínu, aut, jatek a registrace patentů.[28]