Egyptské království

V roce 1517 dobyl Egypt turecký sultán Selim I. a ten se tak stal provincií Osmanské říše. Osmanská provincie Egypt potom existovala, alespoň formálně, až do 1. světové války. Francouzské panství v Egyptě ukončily anglicko-osmanské vojenské oddíly, které přistály v Egyptě roku 1801. Jako zastupující velitel tureckých oddílů přišel do Káhiry Muhammad Alí, který ovlivnil další dějiny Egypta.

Nakonec islámští duchovní dosadili nového místodržícího. Byl jím Muhammad Alí. Vyhovoval nejen duchovním vůdcům, ale zanedlouho ho v jeho novém úřadu potvrdil i istanbulský sultán. Alí porazil v bitvě u Rosette roku 1807 Brity a o čtyři roky později se zbavil vzbouřených Mamlúků, které nechal povraždit na slavnostní hostině v káhirské citadele.

Otevření Suezského kanálu v roce 1869

Militarizace Egypta ale vyvolávala mezi evropskými mocnostmi stále větší obavy. Nakonec musel roku 1841 Muhammad Alí radikálně snížit stav armády. Jako náhradu za tento ústup mu turecký sultán udělil dědičně titul místokrále, který zůstal v jeho dynastii do vyhlášení sultanátu v roce 1914.

Důležitou událostí během vlády dynastie Muhammada Alího bylo otevření Suezského průplavu 17. listopadu 1869. Suezský průplav však uvedl Egypt do přímé závislosti na cizích zemích. Alího vnuk Ismá'íl, se snažil zvýšit konkurenční schopnost své země na mezinárodních trzích s bavlnou a investoval do rozvoje infrastruktury. Rozsáhlé investice však nemohl zaplatit z vlastních zdrojů a zahraniční věřitelé naléhali na rychlé splácení úvěrů.

Egypt musel prodat rozhodující část akcií egyptského Suezského průplavu Anglii a od roku 1876 musel souhlasit s britsko-francouzskou finanční kontrolou tohoto díla. O tři roky později byl Ismá'íl přinucen odstoupit ve prospěch svého syna Taufíka. V zemi se začalo zmáhat národnostní hnutí a lidé stále hůře snášeli vměšování cizích zemí do politiky Egypta a rozmařilý život vladařského dvora. Nespokojenost vedla v roce 1882 ve vojenskou vzpouru plukovníka Urábího.

Taufík požádal Brity o vojenskou pomoc. Britské jednotky přistály u Alexandrie v roce 1882 a v zemi zůstaly až do revoluce „Svobodných důstojníků" v roce 1952. V roce 1888 Konstantinopolská smlouva prohlásila Suezský kanál za neutrální území pod správou Velké Británie. Británie tak získala Egypt do svého područí. Britští generální konzulové řídili egyptskou vládu, složenou ze stínového kabinetu a ze slabého místokrále, a hospodářské zisky plynuly do jejich rukou. Na počátku první světové války prohlásila Anglie Egypt za svůj protektorát.

Změn po první světové válce se pokusili využít nacionalisté a v roce 1919 vyslali delegaci, která dostala název Wafd, na Pařížskou mírovou konferenci, kde požádali o uznání nezávislosti Egypta. Velká Británie s tímto krokem nesouhlasila, ale o tři roky později tlaku nacionalistů ustoupila.

král Fuad I.

28. února 1922 vyhlásil Egypt pod vládou sultána Fuada I. (pravnuka Muhammada Alího) samostatnost jako Egyptské království a titul sultána byl změněn na titul krále. Ústava, která byla přijata o rok později, však dala panovníkovi libovolně rozpouštět parlament, což vedlo k nestabilitě následujících vlád.

Z delegace Wafd se mezitím stala nejvýznamnější strana v zemi, která působila v parlamentu jako hlavní králova opozice. Saad Zaghloul, který ji v roce 1919 v Paříži vedl, se v roce 1924 stal prvním ministerským předsedou Egypta.

Dalších třicet let se o moc v Egyptě přetahoval královský dvůr, strana Wafd a britský generální konzulát. Žádná vláda nebyla dlouho u moci a rostla korupce. Nic se nezměnilo, ani když Fuada I. vystřídal na egyptském trůnu v roce 1936 jeho syn Fárúk.

Za druhé světové války se stal bojištěm německé a italské armády pod velením Erwina Rommela a britských vojsk pod velením Bernarda Montgomeryho.Ačkoli Egypt zůstal neutrální, Káhira se stala hlavní vojenskou základnou britských sil.

Problémy v zemi vyvrcholily v roce 1948, kdy se egyptská armáda zúčastnila arabsko-izraelské války a byla poražena. V lednu 1952 vypukly v Káhiře nepokoje proti britské vojenské přítomnosti. 23. července 1952 došlo k převratu, kdy převzali moc „Svobodní důstojníci". Vůdčími postavami převratu byl generál Muhammad Nadžíb a plukovník Gamál Abd an-Násir. Král Farúk 23. července 1952 odstoupil ve prospěch svého syna Fuada II., kterého však s sebou odvezl do exilu do Itálie a o rok později byla 18. červen 1953 vyhlášena Egyptská arabská republika. Po vyhlášení republiky se na krátkou dobu stal prezidentem Muhammad Nadžíb (1901–1984), kterého v listopadu 1954 nahradil plukovník Gamál Násir (1918–1970) s diktátorskými pravomocemi.

• Fuad I. - (16. březen 1922 – 28. duben 1936) - předtím egyptský sultán
• Farúk I. - (28. duben 1936 – 19. říjen 1951) - titul změněn na krále Egypta a Súdánu.

• Farúk I. - (19. říjen 1951 – 26. červenec 1952) - abdikoval ve prospěch svého syna Fuada II.
• Fuad II. - (26. červenec 1952 – 18. červen 1953) - formální vláda

• Egypt
• Dějiny Egypta
• Egyptské dynastie
• Dynastie Muhammada Alího
• Egyptská arabská republika

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Egyptské království na Wikimedia Commons
• Stránky členů rodu
• Rodokmen Dynastie Muhammada Alího