Edward Winslow (guvernér)

Edward Winslow se narodil v roce 1595 a o několik dní později byl pokřtěn. Byl nejstarším synem Edwarda Winslowa staršího z Droitwichu ve Worcestershiru v Anglii a jeho manželky Magdaleny Oliverové, se kterou se oženil předchozí rok v kostele St. Bride's Church, Fleet St., Londýn. Jeho otec, Edward Winslow, se podle rodinných záznamů narodil 17. října 1560 a byl potomkem rodiny Winslowů z Kempsey ve Worcestershire. Rodinná linie existovala v kraji nejméně od roku 1500. Winslowské panství v Kempsey bylo zváno Kersweil, podobně zní Careswell, jak bylo později zváno Plymouthské panství guvernéra Josiaha Winslowa, syna Edwarda Winslowa a jeho ženy Susann White, která s ním také cestovala do Severní Ameriky.

Historik Charles Banks poznamenává, že je vysoce pravděpodobné, že Edward Winslow starší byl synem Kenelma Winslowa z Kempsey. Autor Eugene Stratton ale uvádí, že není možné tento údaj s jistotou potvrdit. Kenelm Winslow, pravděpodobně bratr Edwarda staršího, narozený v roce 1551, žil v roce 1605 ve Worcesteru a byl yeoman, tedy svobodný sedlák. Není jisté, zda to byli šlechtici, ale je to možné. Edward starší byl šerifem a obchodoval se solí.[3] Edward Winslow měl čtyři mladší bratry: Gilberta (který ho doprovázel na cestě na lodi Mayflower v roce 1620), Johna, Josiaha a Kenelma, z nichž všichni v příštích deseti letech za ním a Gilbertem přicestovali do Severní Ameriky. Mezi dubnem 1606 a dubnem 1611 navštěvoval Edward Winslow školu „The King's School“ při Worcesterské katedrále. Školu vedl Henry Bright, podle historiků výjimečný učitel. O dva roky později, v srpnu 1613, podepsal Edward učednickou smlouvu na dobu osmi let s londýnským občanem Johnem Bealem, papírníkem. Po právním sporu s Bealem byla Winslowova smlouva znovu uzavřena v říjnu 1615, opět na dobu osmi let. Ale Winslow zjevně smlouvu s Bealem opět nedodržel. O dva roky později, v roce 1617 se přestěhoval do Leidenu v Nizozemsku a připojil se k separatistické církvi.[4][5]

Dne 27. dubna 1618 se Winslow v Leidenu oženil s Elizabeth Barker. Johnson uvádí, že hledání možných anglických předků a záznamů o křtu Elizabeth nebylo úspěšné. Edward Winslow se připojil ke komunitě anglikánské exilové separatistické církve puritánů a pomáhal Williamovi Brewsterovi s tiskem a publikováním knih s náboženskou tematikou. Brewster za pomoci Winslowa v roce 1616 vydal náboženský traktát Perth Assembly (Shromáždění v Perthu). Publikace byla velmi kritická ke králi Jakubovi I. Stuartovi a jeho biskupům. Krále publikace rozlítila a poslal anglické vládní agenty do Nizozemska s rozkazem zatknout Brewstera. Ten byl nucen skrývat se před agenty skoro rok, nejprve v Nizozemsku a poté i v Anglii. Bohužel to bylo v čase kdy leidenská komunita potřebovala jeho pomoc při přípravě odjezdu do Ameriky. Winslow se poměrně brzy stal vedoucí osobností anglické exilové komunity v Leidenu. Dne 10. června 1620 byl Winslow jedním ze čtyř mužů – dalšími byli William Bradford, Isaac Allerton a Samuel Fuller, kteří jako zástupci leidenské komunity napsali dopis svým londýnským agentům Johnu Carverovi a Robertovi Cushmanovi ohledně podmínek, za nichž by komunita mohla vycestovat do Ameriky. Přípravy na cestu trvaly dlouho a a bylo potřeba peněz. Finance dával dohromady Thomas Weston za pomoci různých finančních machinací. Historik Nathaniel Philbrick napsal: „...při přípravě na plavbu do Ameriky poutníci ukázali neobyčejný talent při podvádění.“[6][7]

Podepisování smlouvy Mayflower Compact na lodi Mayflower, rok 1620, Jean-Léon Gérôme, 1899

Winslow a jeho manželka Elizabeth byli součástí skupiny leidenských separatistů rozhodnutých odjet daleko od Anglie a represivního režimu krále Jakuba I. Stuarta, do světa, kde by mohli svobodněji praktikovat své náboženství. S organizací cesty jim pomáhal člen obchodní skupiny Merchant Adventurers Thomas Weston. Merchant Adventurers financovala část nákladů s nadějí na pozdější zisk. Na cestu do Ameriky byly najaty dvě lodě, Speedwell a Mayflower. Obě lodě vypluly 5. srpna 1620, ale Speedwell stále nabíral vodu a obě lodě se vrátily do Dartmouthu v Devonu kvůli opravám. Při druhém pokusu Mayflower a Speedwell urazily asi 300 námořních mil (560 km; 350 mil) za Land's End v Cornwallu. Protože Speedwell stále nabíral vodu, vrátila se obě plavidla do Dartmouthu. Pasažéři se rozhodli plout do Ameriky na jediné lodi, na Mayflower.

Mezi lidmi cestujícími byly i čtyři děti bez doprovodu pocházející ze Shiptonu, Shropshire. Jejich otec Samuel More je poslal do emigrace bez vědomí jejich matky po jejím přiznání k cizoložství. More svěřil děti do péče starších separatistů Williama Brewstera, Johna Carvera a Roberta Cushmana.[8] O osmiletou dceru Elinor More se starala rodina Edwarda Winslowa. Tři z dětí se jara nedožily, přežilo pouze jediné, Richard.

Mayflower měla vyplout z Plymouthu v Anglii 6./16. září 1620 (rozdíl mezi juliánským a gregoriánským kalendářem byl tehdy 10 dní). Asi sto stop dlouhá loď vezla přibližně 102 cestujících včetně posádky v extrémně stísněných podmínkách. Druhý měsíc plavby byla loď zasažena bouří, začalo do ní zatékat a cestující leželi nemocní a v mokru. Cestou došlo k dvěma úmrtím, jednoho člena posádky a jednoho cestujícího.

Dne 9. listopadu 1620, asi po měsíčním zdržení v Anglii a dvou měsících na moři, spatřili pasažéři mys Cape Cod. Několik dní se snažili pokračovat v cestě dále na jih, do svého plánovaného cíle, do kolonie ve Virginii, ale silná zimní bouře je přinutila k návratu na Cape Cod. Místem přistání je nynější Provincetown. Zakotvili zde 11./ 21. listopadu 1620. Ten den byl podepsán Mayflower Compact.[9][10]

Skupina dorazila do oblasti poblíž dnešního Plymouthu v Massachusetts 21. prosince 1620. Byli šťastni, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Chladná, drsná zima Nové Anglie.[9]

Špatně připravení a špatně zásobovaní kolonisté ztratili během první zimy přes polovinu své populace. Na vině byla celá řada problémů – včetně hladu, kurdějí, a dalších nemocí v jejich první tvrdé zimě na severoamerické pevnině.[11] Dne 21. února 1621 zemřel William White. Zůstala po něm vdova Susanna, a dva synové Resolved White a Peregrine White, první děti narozené v kolonii. Edward Winslow přišel o manželku Elizabeth 24. března 1621. A jen o měsíc a půl později, 12. května 1621, se Edward Winslow a Susanna stali prvními manželskými páry v Plymouthu. Byli oddáni při občanském obřadu vedeném guvernérem Williamem Bradfordem. Pár měl tři syny, jednu dceru a jedno neznámé dítě, které zemřelo jako malé.[12]

Lidé, kteří přežili, tvrdě pracovali, aby si opatřili jídlo a přístřeší. Thomas Weston, obchodní zástupce investiční společnosti Merchant Adventurers byl v Anglii kritizován za to, že vracející se Mayflower nebyla naložena zbožím pro investory, kteří očekávali zisk. William Bradford poslal dopis, v němž popsal problémy, se kterými se kolonisté potýkali. Obviňoval v něm Thomase Westona a uvedl, že guvernér John Carver toho jara zemřel a ztrátu jeho života a života dalších tvrdě pracujících mužů nelze vyvážit penězi.[13] Na podzim 1621 Winslow a ostatní přeživší kolonisté spolu s 90 Indiány uspořádali první oslavu známou jako Díkůvzdání, která trvala 3 dny.[14]

Socha Edwarda Winslowa na náměstí St Andrew's Square, Droitwich Spa, Anglie.

V listopadu 1621 dorazila do kolonie Plymouth loď Fortune. Thomas Weston naložil na loď pouze polovinou potřebných zásob a blížila se další zima. Přesto William Bradford napsal:... „všichni se k tomu postavili statečně“.

Následující rok, přes protivenství zimy, kolonisté dokázali naložit loď Fortune vracející se Anglie množstvím kožešin a dalšího zboží, aby zaplatili více než polovinu svých dluhů vůči investorům. Loď byla přepadena Francouzi když se přiblížila k anglickému pobřeží a veškerý náklad zabrali.[15][16]

Dům Isaaca Winslowa byl postaven vnukem Edwarda Winslowa. Byl to třetí dům postavený na pozemku uděleném Edwardu Winslowovi (1595–1655) v roce 1630, který zde postavil první usedlost.[17]

Guvernéři kolonie:[18]

Winslow navázal přátelství s náčelníkem Wampanoagů Massasoitem, jehož příslušníci obchodovali s kolonisty. V lednu 1629 se kolonisté s Indiány dohodli na zabrání půdy ​​u řeky Kennebec. Na místě vznikla obchodní stanice, (dnes je zde historický národní park Pentagoet) a opevněné obchodní místo v Cushnoc[Poz 1] na řece Kennebec. Tím se v této oblasti kolonistům otevřela možnost rozvoje obchodu. Ve stejnou dobu Isaac Allerton otevřel své vlastní obchodní místo na Kennebecu a stal se obchodním rivalem Edwarda Winslowa. Mezi oběma muži tak vznikla nekončící obchodní rivalita.[19][20]

V roce 1632 podnikl průzkumnou cestu nahoru po řece Connecticut, aby vybral místo vhodné pro kolonizaci. Vybral místo, známé nyní jako město Windsor v Connecticutu, které bylo první anglickou osadou ve státě. Leží na severní hranici hlavního města Connecticutu, Hartfordu.[21]

Edward Winslow byl zkušeným diplomatem. Zastupoval kolonii při jednání s anglickými úředníky. Guvernérem kolonie Plymouth byl v letech 1633–34, 1636–37 a 1644–45. Navíc, v roce 1643 byl Winslow byl jedním z komisařů uskupení „United Colonies of New England“. Úkolem útvaru bylo koordinovat obranu kolonií v Nové Anglii před případnou hrozbou ze strany domorodců či Nového Nizozemí.[20]

Počátkem let 1640 vypukla v Anglii velká občanská válka. Někteří osadníci se vrátili do Anglie, aby se připojili k úsilí svrhnout nenáviděné Stuartovce, Winslow byl jedním z nich. V roce 1646 začal Winslow pracovat pro Olivera Cromwella, lorda protektora. Poté, co byl král Karel I. Stuart v roce 1649 popraven, plánoval Edward Winslow návrat do Plymouthu. Byl ale příliš zapojen do problémů v Anglii a nikdy se už do Plymouthu nevrátil.[22]

Winslow žil na krátkou dobu v Claphamu v Surrey spolu s řadou radikálních puritánských obchodníků, včetně Jamese Sherleye, jednoho z finančníků plavby lodi Mayflower. Tito obchodníci podporovali Winslowovu kampaň za vyslání misionářů k Indiánům v Severní Americe.[23]

V roce 1654 se Winslow účastnil anglické námořní výpravy proti španělským državám v Západní Indii. Angličané zvítězili, ale Winslow onemocněl žlutou zimnicí a zemřel 7. května 1655 poblíž Jamajky.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Edward Winslow na anglické Wikipedii.

• William Bradford, Edward Winslow. Mourt's Relation, or Journal of the Plantation at Plymouth. Boston: J. K. Wiggin, 1865. Dostupné online. Reprint of the original version.
• BANGS, J. D. Pilgrim Edward Winslow: New England's First International Diplomat. Boston: New England Historic Genealogical Society, 2004. ISBN 978-0880821803.
• MOORE, Jacob B. Memoirs of American governors. New York: Gates & Stedman, 1846. Dostupné online.
• HOLTON, David P.; HOLTON, Frances K. F. Winslow memorial. Family records of the Winslows and their descendants in America, with the English ancestry as far as known. New York: Holton, 1877. Dostupné online.
• PALFREY, John G. History of New England, Vol. 1. Boston: Little, Brown, 1859. Dostupné online.
• PALFREY, John G. History of New England, Vol. 2. Boston: Little, Brown, 1860. Dostupné online.
• PALFREY, John G. History of New England, Vol. 3. Boston: Little, Brown, 1865. Dostupné online.
• W. C. Winslow. Governor Edward Winslow, his Place and Part in Plymouth Colony. Washington: [s.n.], 1896.
• Egerton Ryerson D.D. LL.D. The Loyalists of America and Their Times: From 1620 to 1816, Vol. 1 of 2. Toronto, Ontario: W. Briggs, 1880. Dostupné online. – Discusses differences between the Pilgrim Fathers (Plymouth Rock) and the Puritan Fathers (Massachusetts Bay) with respect to loyalty to the Crown, tolerance of other religions, and treatment of the Native Peoples, and how this schism continued into the American Revolution.
• Rebecca Fraser. The Mayflower: The Families, the Voyage, and the Founding of America. [s.l.]: St. Martin's Press, 2017. ISBN 978-1250108562.
• Encyklopedické heslo Edward Winslow (guvernér) v 11. vydání Encyclopædia Britannica ve Wikizdrojích

• Mayflowerská kompaktáta
• Loď Speedwell (1577)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Edward Winslow na Wikimedia Commons
• Winslow Homestead in Marshfield, Massachusetts [online]. Winslow House [cit. 2011-02-07]. Dostupné online. (anglicky)
• Pilgrim Hall Museum website