Eduard Manďák

Maturoval na gymnáziu v Holešově. Od 20. let 20. století se v tomto městě jako mladík začal angažovat v československém Komsomolu. Roku 1930 vstoupil do KSČ. Ve 30. letech 20. století zde vydával ilegální komunistické tiskoviny a agitoval ve prospěch KSČ. Koncem 30. let zasedal za KSČ v obecní radě a po rozpuštění KSČ v prosinci 1938 byl zbaven mandátu. Za druhé světové války byl aktivní v odboji. 11. dubna 1940 byl zatčen a roku 1941 v procesu s několika členy místní komunistické buňky odsouzen na 10 let.[3]

Po válce se opětovně politicky angažoval. 8. sjezd KSČ ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. 12. sjezd KSČ, 13. sjezd KSČ, 14. sjezd KSČ a 15. sjezd KSČ ho zvolil na post člena Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ.[4] Byl mu udělen Řád Vítězného února a Řád Klementa Gottwalda.[5]

Ve volbách roku 1960 byl zvolen za KSČ do Národního shromáždění ČSSR za Severomoravský kraj. Mandát obhájil ve volbách v roce 1964. V Národním shromáždění zasedal až do konce jeho funkčního období v roce 1968.[6][7][8]

V letech 1963–1966 byl rektorem olomoucké univerzity. Byl nedostudovaným právníkem. Přispěl ovšem ke stabilizaci školy.[9] K roku 1968 se profesně uvádí jako vysokoškolský učitel z obvodu Olomouc-východ.[10]

Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Olomouc-východ). Ve volbách v roce 1971 byl zvolen do Sněmovny národů Federálního shromáždění kde setrval do konce volebního období, tedy do voleb v roce 1976.[11][12] K roku 1971 se uvádí, že obhájil své místo ve vedení strany a Svobodná Evropa ho označuje za radikálního komunistu (hardliner).[13]