Eduard Krziwanek

Narodil se v Jihlavě majiteli statku Věž Bernardu Vavřinci Krziwankovi (*1763) a Marii Anně rozené Seegeschmied (1771-1842). V Jihlavě studoval na gymnáziu,[4] stejně jako jeho bratr, JUDr. Johann Ludwig Krziwanek (*1795), jehož synové Rudolf a Karl vynikli v oboru fotografie. V roce 1831 se Eduard oženil na zámku Nový Stránov s baronkou Caroline von Herites (1804–1876). V roce 1836 na něj po matce přešel velkostatek Věž. Patřil k proněmecky orientované honoraci v regionu Německobrodska. Osobně se znal s Karlem Havlíčkem Borovským, který u něj ve Věži býval častým hostem a hrával tam německy divadlo.[5] Havlíčka později navštívil v Brixenu.[6] Eduard Krziwanek nechybí mezi přispěvateli Sboru ke zřízení českého národního divadla.[7]

Během revoluce v roce 1848 agitoval veřejně i v tisku za obeslání Frankfurtského parlamentu (etnicky česká populace volby do celoněmeckého parlamentu ve Frankfurtu ignorovala).[8] Byl členem Konstitučního spolku.[9] Ke Krziwankovu velkostatku ve Věži pak vytáhla humpolecká Národní garda, ale celý incident skončil smířlivě; Krziwanek se sám nechal zapsat do německobrodské Národní gardy.[10] V rámci Čech bývá Krziwankova aktivita zmiňována jako jeden z mála případů, kdy v etnicky českém území došlo k vyjádření ve prospěch německého sjednocení: „Jen jediným úspěchem (na který byli ovšem hrdi) mohli se frankfurtomani v českém kraji honositi, totiž protestem Německého Brodu proti Národnímu výboru a osvědčením pro volby, jež 27. dubna přičiněním několika odrodilců (advokáta Pankratze a statkáře Krziwanka) k místu přišlo“[3][11]

V roce 1849 byl zvolen do městské rady v Německém Brodu. Roku 1851 se zmiňuje jako člen zemské Vlastenecko hospodářské společnosti, jejímž předsedou byl Antonín Emanuel Komers, se kterým úzce spolupracoval Krziwankuv zeť Julius Prziborski.[12] V roce 1852 se Krziwankova dcera Marie provdala za advokáta z Německého Brodu a pozdějšího okresního starostu Eduarda Brzoráda st., který byl jako rytíř řádu císaře Františka Josefa rakouský vlastenec a jeho rodina vedle češtiny běžně užívala němčinu. Jejich syn Eduard Brzorád ml. pak již byl radikálním národovcem, mladočeským politikem a poslancem.

Roku 1853 založil Eduard Krziwanek s Františkem Havlíčkem, bratrem Karla Havlíčka Borovského, a dalšími společníky podnik na lisování oleje v Květinově.[3] Havlíček Borovský s bratrem si Krziwanka jako společníka velmi cenili.[13] Společně byli i podílníky německobrodského Těžířstva sv. Jana Nepomuckého, jehož byl E. K. iniciátor a stejně jako František Havlíček činným členem výboru.[14]

Od zemských voleb v roce 1861 zasedal na Českém zemském sněmu za kurii velkostatkářskou (nesvěřenecké velkostatky).[15] Roku 1866 se mu dostalo od císaře za loajálnost a činy během okupace Pruskem "Výrazu Nejvyšší spokojenosti".[16] Po krátké přestávce se vrátil do sněmu i v zemských volbách v březnu 1867, opět za velkostatkářskou kurii.[17] Zemský sněm ho v roce 1861 delegoval i do Říšské rady (tehdy ještě volené nepřímo), za kurii velkostatkářskou.[18] Patřil ke Straně ústavověrného velkostatku soustředěné okolo Karla Viléma Auersperga.[3]

Na svém velkostatku ve Věži zaváděl moderní metody hospodaření[19]. Již ve 30. letech například hnojení kostní moučkou[20]; v parních kotlích věžského lihovaru testoval vaření piva.[21] Nekrolog Die Presse ho označil za autoritu, která se v oblasti zemědělství řadila k nejvýznamnějším v Čechách. Nazýván byl Liebigem praxe[22].

1. 4. 1865 byl na 1. schůzi nově zřízeného okresního zastupitelstva v Německém Brodě čten návrh od krajské hospodářské jednoty, zřídit v zdejším okresu ústav pro vzorné hospodářství a sice tak, by polovici nákladu nesla jednota krajská, polovici pak okres německo-brodský. Proti tomu povstal člen výboru Křivánek, odporučuje svoje hospodářství a vyzýval každého, aby chce-li vzorné hospodářství vidět, na jeho statek podívati se přišel.[23]

Zemřel v roce 1876, jen krátce po smrti své manželky, se kterou jsou pochováni na hřbitově svatého Vojtěcha Německého Brodu.[3] Syn Eduard Krziwanek mladší vlastnil velkostatek ve Věži do roku 1881, kdy ho prodal Antonu Waldertovi.[10]