Eduard Frank

Již v 40. letech 20. století patřil mezi významné představitele KSČ na Prostějovsku. Místní politice zde tehdy dominovali tři bratři: Eduard Frank, Josef Frank a Vítězslav Frank. Šlo o rozvětvenou dělnickou rodinu původem z Plumlova. Jejich otec byl za první republiky aktivním komunistou. Josef Frank byl roku 1952 popraven v rámci procesu s protistátním spikleneckým centrem okolo Rudolfa Slánského. Eduard Frank byl již ve věku 16 let zatčen pro své aktivity v československém Komsomolu. Od roku 1946 byl družstevním tajemníkem krajského sekretariátu v Olomouci, později se stal politickým tajemníkem Okresního výboru KSČ. V únoru 1948 předsedal okresnímu Akčnímu výboru Národní fronty, který prováděl přebírání moci a čistky. Do roku 1950 pracoval jako ředitel Oděvního závodu Jiřího Wolkra v Prostějově. Roku 1950 byl ovšem obviněn z toho, že zprostředkovával svým známým různé zboží a ze zneužívání služebního vozu s řidičem. Byl potrestán přísnou důtkou a odvolán z postu ředitele. Před rokem 1952 čelil výčitkám, že je protežován kvůli vlivnému bratru Josefovi, po roce 1952 naopak čelil kampani, která ho spojovala s jeho odsouzeným bratrem. V roce 1952 pak bylo v souvislosti s procesem s Josefem Frankem pozastaveno všem jeho příbuzným členství v KSČ. V tažení proti rodině Frankových se tehdy objevil i antisemitismus.[3][4]

Později se do vrcholných politických funkcí Eduard Frank vrátil. V roce 1968 se uvádí jako předseda průmyslové komise ONV Prostějov, bytem Prostějov.[5] Původním povoláním byl krejčí. Absolvoval nižší průmyslovou školu oděvní. K roku 1968 pracoval jako předseda komise pro služby a místní průmysl ONV Prostějov. Byl členem rady ONV a předsedou Okresního výboru Národní fronty v Prostějově. Byl nositelem četných vyznamenání (medaile Za věrnost 1939–1945, vyznamenání Za zásluhy o výstavbu, medaile k 20.výročí osvobození ČSSR). Od roku 1969 zasedal v České národní radě a pracoval v její ekonomické komisi.[6]

Během pražského jara se angažoval v reformním proudu v KSČ. Když se v Prostějově objevily návrhy na obnovení pomníku T. G. Masaryka, prohlásil, že tento návrh podporuje, protože původní pomník zničený v 50. letech byl postaven z peněz občanů města.[7]

Po federalizaci Československa usedl v lednu 1969 do Sněmovny národů Federálního shromáždění. Nominovala ho Česká národní rada. Ve federálním parlamentu setrval do března 1971, kdy rezignoval na poslanecký post.[8] Stejný návrat do politiky prožil koncem 60. let i jeho bratr Vítězslav Frank, který se coby předseda Celozávodního výboru KSČ na Státním statku Razová a člen rady MěNV v Bruntále stal ve stejnou dobu také poslancem ČNR a FS. Stejně tak ale oba bratři z politiky po nástupu normalizace byli vytlačeni (Vítězslav rezignoval na poslanecký post již v prosinci 1969).