Dva rybáři

Nevelká hudební groteska Dva rybáři vznikla k doplnění rychle se střídajícího programu Bouffes-Parisiens na konci roku 1857. Text napsali velmi plodný a populární autor komedií a historických her Charles-Désiré Dupeuty (1798–1865) a textař a libretista Ernest-Alexandre-Joseph Bourget (1814–1864), kteří společně již pro Offenbacha vytvořili libreta k úspěšné operetě Tromb-al-ca-zar aneb Dramatičtí zločinci (1856) a příležitostnému kusu Cukrlátka ke křtu (1856). Původně poměrně rozměrně založená scéna byla určena pro dvě komické hvězdy divadla, Étienna Pradeaua a Gustava Gerprého. Ti byli totiž protagonisty Dvou slepců (Predeauovým partnerem byl původně Jean Berthelier, kterého po jeho odchodu z Bouffes v roli nahradil právě Gerpré), díla, které roku 1855 založilo pověst Bouffes-Parisiens i samotného Offenbacha a které bylo dosud jedním z nejhranějších kusů. Dva rybáři měli dát osvědčené dvojici novou příležitost.[1]

První historik Bouffes-Parisiens Albert de Lasalle popisuje výsledek tohoto pokusu lakonicky: „Záměr vytvořit protějšek Dvou slepců zde byl jasně deklarován; ale obecenstvo došlo k závěru, že záměr nelze zaměňovat za výsledek.“[2] I Offenbachův životopisec Jean-Claude Yon se domnívá, že „tato nevýrazná napodobenina Dvou slepců zdaleka nedosahuje hodnoty svého vzoru“.[1] Aby se dílo vůbec udrželo na repertoáru, musel poněkud rozvleklý text projít po premiéře důkladnou škrtací kúrou. Avšak Dva rybáři měli i své dobré stránky. Obecenstvo oceňovalo mistrovství obou hlavních představitelů i scénické řešení, především efekt východu slunce,[1] který se dostal i do názvu operety a byl parodickým odkazem na slavný východ slunce ve 3. jednání slavné opery Prorok Giacoma Meyerbeera – Offenbachova velkého příznivce. Jednotlivé humorné písně – například duet Venez, venez, petits poissons nebo parodická balada o Castilbêtovi – navíc záhy pronikly do repertoáru kabaretů i salonů.

Na rozdíl od jiných Offenbachových aktovek z počátků Bouffes-Parisiens tato hudební bufonerie nenastoupila velkou mezinárodní kariéru. Hrála se však například v Antverpách (premiéra 10. listopadu 1862)[3] a ve Španělsku, kde ji poprvé uvedlo madridské divadlo Teatro de la Zarzuela 4. ledna 1870 pod názvem Matar dos pájaros, překlad pořídil Luis Pacheco.[4][5] Roku 1874 odkoupilo od nakladatele Branduse práva pro Itálii nakladatelství Sonzogno, ale o konkrétních uvedeních Dvou rybářů v Itálii doklady nejsou.[6] V současnosti je doménou malých a amatérských francouzských divadel (např. od roku 2009 divadélko Cap Opérette[7]). Kriticky obnovenou verzi představil roku 2009 koncertně vydavatel Offenbachova díla Jean-Christophe Keck s orchestrem Pasdeloup.[8]

Opereta má introdukci a pět zpěvních čísel.

(Břeh ostrova na Marně naproti blázinci v Charentonu) Brzy ráno, ještě před východem slunce, se na břehu řeky nacházejí dva rybáři (č. 1 duet Venez, venez, venez, venez … petits poissons) Jeden z nich je skutečný náruživý rybář, povoláním soudní vykonavatel, pan Gros-Minet, ale druhý – pan Polissard – zde rybaření jen předstírá a čeká na znamení z protějšího břehu, aby unesl svou milou Octavii, kterou její strýc a poručník žárlivě střeží. Není tedy divu, že žádný způsob, jakým se ho Gros-Minet snaží vystrnadit ze „svého“ loviště, nezabere – ani když mu Gros-Minet začne zpívat píseň o žábě s bolavými zuby, která dosud každého posluchače donutila zdvořile se vzdálit … (č. 2 píseň „Žába s kaméliemi“ – Dans l'intérieur d'une citrouille). Poté se Polissarda snaží zastrašit informací, že se v okolí potuluje nebezpečný uprchlík z blázince, který má zvlášť spadeno na muže se špičatými klobouky, jakým se právě Polissard honosí. Polissardem ani to nehne, prořekne se však, že má hrůzu ze vzteklých psů. Gros-Minet tedy předstírá příznaky vztekliny a konečně se mu podaří Polissarda zahnat.

O samotě Gros-Minet vypráví, že je za noci mírný jako beránek, ale jen co vyjde slunce, stává se tyranem. A dnešního dne má jeden hlavní úkol: dostat do vězení jistého Polissarda za nekrytou směnku. Na scénu se vrací Polissard, ale rozcuchaný a oblečený jen rákosem. Vydává se za zmíněného uprchlého blázna. Vystrašený Gros-Minet se ovšem snaží jeho rozmarům neodporovat a musí od šílence, který je prý bratrancem Gastibelzy ze známé písně, vyslechnout truchlivou baladu o tom, jak přišel o rozum (č. 3 Castilbêta, le pêcheur à la ligne). Pak nabízí rybáři výbornou radu ohledně návnady. Gros-Minet je ochoten poslouchat, ale když podstatou rady je, aby si na krk uvázal kámen a vrhl se do vody – v čemž mu šílenec hodlá pomoci – bere Gros-Minet nohy na ramena…

Polissard dále čeká na znamení z druhého břehu a z nudy rybaří. Jenže jeho milá se nečekané vrátivšímu se strýci přiznala k jejich plánu, a navíc se Gros-Minet dozvěděl jméno jejího ctitele – Polissard, onen směnečný dlužník! Teď se strýc mladého muže hodlá zmocnit a dát mu za vyučenou za oba prohřešky. Jenže aby to dokázal, musí počkat, až vyjde slunce a jemu se vrátí zlostná povaha. Zatím si s Polissardem krátí čas činností, ve které nalézají společného koníčka – hádankami a rébusy.

Slunce vychází a oba muži je vítají (č. 4 duet „Východ slunce“ – Ah! oh! ah! oh! me trompai-je?). Gros-Minet nabývá svou rozhodnost a chystá se Polissarda zadržet. Ale ten vysvětluje, že se jedná o nedorozumění. Směnku musel vydat někdo jiný, on sám se totiž ve skutečnosti nejmenuje Polissard, ale Polisson (tj. „nemrava“). Jméno Polissard své Octavii jen předstíral, protože „nemravovo“ dvoření by stěží vyslyšela. Gros-Minet tak navíc zjišťuje, že mladík je jeho synovcem. Kdysi dávno se jej strýc zřekl – stačilo, že se musel starat o neteř Octavii – ale mezitím Polissard zdědil značné jmění a od té doby ho Gros-Minet hledal právě proto, aby ho oženil s Octavií! Gros-Minet tedy ulovil zámožného synovce, Polissard nevěstu a oba rybáři jsou s dnešním úlovkem spokojeni (č. 5 finále Si nous avons fait sourire).

• 1977 (rozhlasová nahrávka WDR - dosud nevydaná) zpívají Aniol, Liecke a Meinertzhagen - německy
• 1985 (LP TLP Production - výběr hudebních čísel) Zpívají: (Gros-Minet) Bernard Sinclair, (Polissard) Michel Courché, Les Solistes de Liège řídí Emmanuel Koch.
• 1987 (LP BOURG BG 2016 – společně s Růží ze Saint-Flouru, výběr hudebních čísel) Zpívají: (Gros-Minet) Jean Kriff, (Polissard) François Salez.
• Balada Castilbêta vyšla na souboru 2 CD „Entre Nous: Celebrating Offenbach“, který vydalo nakladatelství Opera Rara roku 2007. Zpívají Mark Stone a Loïc Félix, London Philharmonic Orchestra řídí David Perry.

• Dílo Les_Deux_Pêcheurs ve Wikizdrojích (francouzsky)
• Dva rybáři v knihovně public domain hudebnin IMSLP (Petrucci Music Library) (klavírní výtah)