Druhá vláda Gustava Stresemanna

První kabinet kancléře Stresemanna rezignoval po vnitřních neshodách ohledně rozsahu zmocňovacího zákona, který měl dát vládě zvláštní pravomoci bojovat s hyperinflací. Složit jinou koalici než SPD s Centrem DVP a DDP se ale ukázalo jako nemožné. Kancléř Stresemann představil mírně obměněný kabinet 6. října 1923. Z vlády vypadl Hans Raumer (ministr hospodářství), který resignoval ještě před demisí vlády, a Rudolf Hilferding (ministr financí), kterého nechtěli v nové vládě lidovci. Ministerstvo financí přebral nestraník Hans Luther, který v předchozí vládě zastával pozici ministra zemědělství, a na ministerstvo hospodářství byl dosazen nestraník Joseph Koeth. Lidovci měli ve vládě pouze jednoho zástupce, kancléře Stresemanna, na druhou stranu nový ministr zemědělství Gerhard von Kanitz měl k politice DVP velice blízko.

Nacističtí pučisté na Marienplatz v Mnichově

Zmocňovací zákon byl schválen 13. října 1923 a vláda okamžitě provedla potřebné reformy. Dosavadní papírová marka byla nahrazena 15. října 1923 rentovou markou v poměru jeden bilión papírových marek za jednu rentovou. Jelikož nebyl dostatek zlata na krytí nové měny, byla kryta průmyslovým a zemědělským pozemkovým vlastnictvím. Směnný kurz byl svázaný s dolarem na 4,2 biliónu papírových marek. Pasivní odpor vůči okupantův Porúří byl oficiálně odvolán a výroba opět pozvolně naběhla.

Vláda se musela vypořádat s celou řadou pokusů o narušení integrity německého území. Francouzská okupační správa začala podporovat různé separatistické skupiny v Porýní. Výsledkem byly pokusy o odtržení území od Německa a vzniku francouzského protektorátu (více: Rýnská republika a Falcká republika). Oba nakonec skončily nezdarem, jelikož se k separatistům nepřidalo většinové obyvatelstvo. V Sasku a Durynsku zatím došlo ke sblížení místních sociálních demokratů s komunisty a vytvoření společných polovojenských jednotek. Cílem místních komunistických představitelů se stalo vyvolání třídní revoluce jako v Rusku a svržení centrální vlády. Povstání ale bylo zadušeno ještě před samotným vypuknutím. Prezident Ebert využil tzv. Reichsexekutionen, který ho opravňoval podle 48. článku ústavy povolat proti rebelujícím německým státům armádu. Došlo ke svržení místních vlád a rozpuštění polovojenských jednotek (více: Německý říjen). V Bavorsku odmítla místní krajně pravicová vláda uznat Stresemannovu vládu a Gustav von Kahr se stal státním generálním komisařem a tedy neomezeným vládcem, který zavedl v Bavorsku pravicovou diktaturu. V listopadu 1923 nechal Kahr pomocí pořádkových služeb rozehnat v Mnichově pokus o nacistický Pivní puč, kdy poprvé o sobě dal výrazněji vědět Adolf Hitler.

Zástupci sociálních demokratů na protest proti zatýkání jejich spolustraníků v Sasku odešli 3. listopadu 1923 z vlády. SPD se ale rozhodla dále podporovat Stresemannův kabinet kvůli vzniku krajně pravicové vlády v Bavorsku. Ministrem vnitra se stal lidovec Jarres. Zbytek postů po sociálních demokratech zůstal neobsazený. Doba vlády byla omezena pouze do dalšího zasedání sněmu. Během něho 23. listopadu 1923 nebyla vládě vyslovena důvěra (231 ku 151). Ačkoliv podle tehdejších zákonů nebyla nedůvěra vlády automaticky spojená s její demisí, kancléř respektoval realitu ve směnu a demisi podal (po pouhých 55 dnech vlády). Kabinet zůstal v úřadu do 30. listopadu, kdy přebral vládu kabinet kancléře Marxe z Centra.

Kancléř Gustav Stresemann

Post vicekancléře nebyl obsazen.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kabinett Stresemann II na německé Wikipedii.